~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔴10🔴

Viděla, jak ta holka odchází. Vyplakala se, upravila svůj vzhled, aby nebylo poznat, že brečela... Zmijozelský holky všechno ustojí! Pláč je pro ubožáky, namlouvala si Pansy, aby se znovu nesesypala. Pohřbila v sobě všechen smutek, narovnala se v zádech a na tváři vyčarovala jemný úsměv. Počkala na vhodný okamžik a došla k hlavním dveřím. Zaklepala.
,,Co ty tady?" zeptal se místo pozdravu Remus, nečekal ji a nejspíš byl stále v šoku, že ji vidí. Pansy se zářivě usmála a prošla kolem Remuse.
,,Máme dva dny ředitelské volno, tak jsem myslela, že se zastavím. Do poslední chvíle to nevypadalo, že budu moct přijet... Tak jsem se raději neozývala předem." Když byla Pansy nejistá, mluvila o sto šest a nebyla k zastavení. 
,,Pansy," začal opatrně Remus, ,,já ti musím něco říct..." Pansy se rozbušilo srdce, chce ji opustit, miluje jinou!
,,Ne!" zvolala kvapně Pansy, doběhla k němu a chytila ho za ruku. ,,Ať už je to cokoliv, neříkej to. Dnes ne, dnešek si užijeme. Nic mi neříkej. Zítra bude vhodnější doba," žádala tiše. Remus se nechal přemluvit.  

Ležela vedle spícího Remuse a tiše plakala. Vstala a tajně si strčila do tašky jeho svetr. Potřebovala si nechat aspoň něco z jeho života. Musela mít při sobě něco s jeho vůní. Zalezla si zpátky, ale stejně celou noc probděla. Milovala ho, ale nikdy mu to neřekla. Vlastně se nedivila, že ji bral jenom jako milenku na sex. Zmijozelské holky těžko nacházejí lásku... Hrála si na hrdou a soběstačnou ženu, takže bylo logické, že ji nevnímal jako dívku, kterou by mohl milovat. Pansy sama sebe nenáviděla. Pustili se do hry, která neměla pravidla - a bez pravidel se dlouho hrát nedá. I s tímto vědomím její srdce skomíralo. Kdyby měla sílu, bojovala by, ale sebenenávist ji příliš vyčerpala.

,,Myslím si, že jsem se do Nymfadory zamiloval," pravil Remus provinile. Pansy zase přepadl hrozný smutek, ale rozhodla se neplakat.
,,A mě jsi nemiloval?" zeptala se tiše Pansy. Remuse tato otázka zaskočila.
,,Já... Já nevím... Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že ano... Ale naše setkání bývala..."
Pansy se zasmála. Ani to nemusel dopovídat. Příšerné, co si o nich myslel. Přitom ho v tom celou dobu podporovala tím, že mu nikdy nepřiznala, co k němu cítí. Neuměla mu vyznat lásku. Nejspíš si ho ani nezasloužila... NE! To by ji zabilo. Nemohla to hodit na sebe... To on si nezasloužil ji! Pansy se zhluboka nadechla a natáhla k Remusovi ruku.
,,Hodně štěstí, profesore. Doufám, že budete šťastný." Potřásla si  s ním a odešla. Tolik si přála, aby ji zastavil, ale Remus to neudělal. Chtěl jinou. Klasika. Kdo by Pansy mohl jen tak milovat? Ona sama by se taky neměla ráda.

Remus příliš pozdě zjistil, že Nymfadoru nemiloval. Už se necítil šťastný, neusmíval se, Tonksová s jeho srdcem neprováděla to, co Pansy. Byl hlupák a ublížil nejen sobě, ale i Pansy a dokonce i Nymfadoře... A kvůli čemu? Pouze nedokázal uvěřit, že se láska nedá naplánovat. Nejvíc litoval, že Pansy nikdy nepověděl, co doopravdy cítil. Jistěže to věděl, kouskem své duše si přiznával svou lásku k Pansy, ale byl zbabělý to uznat a přijmout za své. Kolikrát rozepsal dopis, ve kterém Pansy vysvětloval, co se stalo, jaký byl hlupák a že ve svých citech tápal. Nikdy jí neposlal jediný řádek, jediné slovo... Ale myslel na ni každý den, snil o ní.

Pansy se utvrdila ve své hře na ledovou královnu. Zapřísahala se, že už si nikdy žádného muže nepustí k tělu.  Stranila se všem, sedávala sama v dívčích ložnicích a uvažovala, kde přesně se v jejím životě stala ta chyba, která jí bránila být šťastná. Zamilovala se. A nejenže Remus její city nikdy neopětoval, ještě k tomu ji vyměnil za holku s růžovými vlasy. Pansy Parkinsonová se cítila být prokletá.