~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔵2🔵

I don't know if you mean everything to me
and I wonder, can I give you what you need?  

Remus pozoroval, jak Pansy po malých soustech ujídá toust. Chroupala jako myška. Musel vstát a odejít k oknu, zahleděl se na zacházející slunce a snažil se zahnat všechny vzpomínky, které na něj útočily. Neslyšel ji, jak vstala, ale cítil její přítomnost. Její pohled ho šimral v páteři. I kdyby nebyl vlkodlak, věděl by se stejnou jistotou, kdy je mu nablízku. Dýchal mělce, jako kdyby ji snad mohl vyděsit a odehnat od sebe, kdyby se nadechl zhluboka. Položila ruku na jeho pravou lopatku, nic víc, jen se ho potřebovala dotýkat. Zaháněla slzy a byla vděčná, že je Remus otočený zády, nepřála si, aby ji viděl takhle zdrcenou a slabou. Sebrala zbytek své síly a narovnala se, byla sebevědomá žena... Aspoň podle toho, co si sama ze sebe pamatovala. Odtáhla se od něj, slyšel kroky, které mířily pryč. Pansy se začala přehrabovat ve svém kufru. ,,Mohla bych se vysprchovat?" zeptala se. Remus se otočil a uviděl, jak v rukou drží ručník a složenou košilku.
,,Jistě. Koupelna je..."
,,Po schodech nahoru a doprava, já vím," skočila mu do řeči Pansy.
,,Ach jistě," hlesl Remus. ,,Jistěže to víš." Pansy nahnula hlavu na stranu a zkoumavě si Remuse prohlédla.
,,Nebo mám předstírat, že jsem v tomto domě poprvé? Pomohlo by to?" zeptala se a Remus si nebyl jistý, jestli se Pansy snaží být sarkastická, či nikoliv.
,,Ne. Jen jsem na vteřinu zapomněl," vysvětlil Remus. Pansy posmutněla.
,,To ty rád," zašeptala a odešla.

Četl si, když se vrátila. Z konečků vlasů jí ještě odkapávala voda. Kapičky dopadaly na její hrudník a mizely pod temně modrou košilkou. Remus zatoužil být zpátky v časech, kdy ji mohl hýčkat a dotýkat se její bledé kůže. Už tehdy věděl, že je pro něj osudová a nikdy se nezbaví posedlostí, která ho k Pansy poutá. ,,Miluju horkou vodu," řekla jen tak, aby prolomila ticho, které se mezi nimi vznášelo. Remus s ní souhlasil. Pansy se posadila naproti Remusovi. ,,Ráda bych navštívila rodiče." Na to Remus nic neodpověděl, přišlo mu zbytečné, aby na to něco říkal. ,,Sama se tam bojím. Nevím, co se ode mě očekává," přiznala a tím vlastně i vysvětlila, proč mu to začala říkat.
,,Chceš, abych tam šel s tebou?" odhadl Remus.
,,Byl bys hodný," hlesla Pansy. Remus se zamyslel, zamračeně se zahleděl do dálky. ,,Vím, že nechceš, aby nás viděli na veřejnosti spolu. Můžu si za to sama... Jenže já to bez tebe nezvládnu." Remus se na ni ztrápeně koukl a povzdechl si.
,,Rozmyslím si to," slíbil.
,,Děkuju. Půjdu si lehnout a tentokrát nevím kudy jít. Znám jen tvou ložnici."
,,Pokoj pro návštěvy je hned naproti mé ložnici," řekl Remus, přesto vstal a dodal, že ji doprovodí.

Pansy zalezla do postele a přikryla se peřinou. ,,Jsi na mě tak hodný." Remus si sedl vedle ní na postel.
,,Nejsem. Tohle je to nejmenší, co jsem pro tebe mohl udělat. Ve skutečnosti jsem ti dlužný." Pansy se zasmála, ale jen slabě, protože byla unavená. Přivřela oči a zašeptala: ,,Nic mi nedlužíš."
,,Tomu přece ani jeden z nás nevěří..." pronesl sebekriticky Remus. Pansy na něj zamžourala.
,,Takhle o tom nechci přemýšlet. Ani nemůžu. Ty jsi jediný, kdo mi pomáhá."
,,Poté co jsem tě zranil."
,,Všichni zraňují," opáčila Pansy. ,,Ty jsi v tom aspoň zkušený a umíš to něžně," zažertovala. Remusova tvář potemněla jako kdyby náhle padla noc. Natáhl ruku a pohladil Pansy po tváři.
,,Byla jsi tak mladá," zašeptal lítostivě.
,,Teď jsem starší jen o necelé dva roky."
Remus přikývl. ,,Stále jsi hrozně moc mladá. Kdybych se uměl kontrolovat..."
,,Tak bych tě stejně svedla!" skočila mu do řeči Pansy a hbitě se narovnala do sedu. ,,Byla jsem mladá, ale nebyla jsem hloupá. Věděla jsem, co dělám."
,,Ale nedomysleli jsme důsledky našeho chování," oponoval Remus. Pansy se zasmála.
,,To člověk nikdy nedomyslí, když jde..." zarazila se, pomalu vydechla a zadívala se Remusovi do očí. ,,Nelituju toho. Byly to nejšťastnější měsíce, které jsem zažila." Remus uhnul pohledem. ,,Bohové... Ty tomu stále nevěříš, že ne? Ty jsi nikdy nevěřil, že by k tobě někdo mohl něco cítit..." špitla Pansy a nevěřícně zakroutila hlavou. ,,Remusi, podívej se na mě," požádala ho. Uposlechl. ,,Možná to tak nevypadalo, ale mně na tobě skutečně záleželo." To Remus nevydržel, rychle vstal.
,,Promiň. Nemůžu o tom... mluvit... přemýšlet... Nemůžu..." Odešel.