,,O co tady jde?" nechápavě se drbal Budo po hlavě, mezitím co já jsem nenápadně ukončovala mé rádoby špehování. ,,Do toho ti nic není" řekla jsem a pokusila se bez zájmu odejít, ale on mi to moc nedovoloval. ,,Hej. Špehuješ říďu, to je vážná věc toto, tak mluv, než tě pošlu za školní poradkyní" řekl Masuta a snažil se vypadat důležitě. ,,Máš opravdu zvláštní rozlišování vážných věcí a co musíš nahlásit a co ne" řekla jsem a chtěla odejít. ,,Hej! Když mi to řekneš, můžu ti pomoct! Lepší věci na práci nemám" pokrčil rameny a stále mě nenechával odejít. ,,Ty máš fakt nudnej život" řekla jsem po chvilce ticha. Slyšela jsem jen zamumlání "seš fakt bezcitná" a dál tlemil do blba. Já už mezitím přemýšlela, jak ho využít. ,,Hele... Nevíš, kdy ředitel opouští ředitelnu?" nic jiného, než tato ubohá otázka mě nenapadlo. ,,Myslím, že na polední pauzu si jde koupit oběd, proč?" naklonil hlavu a zíral na mě, jak kdybych byla nějakej ředitelobijec. ,,Dobře, díky" poděkovala jsem slušně, jak se to patří. Přeci jen mi trochu pomohl. ,,Hej, za tu odpověď si zasloužím vědět, o co tu jde" zasmál se Budo a hladověl po informacích. ,,Za tohle ti teda nic neprozradím, ale když budeš později hlídat dveře, tak tě možná nakrmím" prohlásila jsem a potom si říkala, co za hlášku jsem zase vypustila z pusy. Budovi se moc nechtělo, ale prý "neměl nic jiného na práci" takže v poledne naprosto nápadně stál před ředitelnou. Jestli mě nakonec prozradí, dostane přes hubu. Když jsem vešla do ředitelovi místnosti, byla jsem obklopena čistotou a precizností. Všechno bylo na svém místě, dokonce i knihy v knihovně byly poskládané podle abecedy. Prohledala jsem všechno, tu knihovnu, ty jeho katany, prohrabala jsem mu šuplíky ale nic moc jsem nenašla. ,,Uhhh pane řediteli, když ona se tam teď umývá podlaha" uslyšela jsem známý Budův hlas za dveřmi. Nevěděla jsem, co dělat. Vedly odsud jen jedny dveře a je to nejvyšší patro. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo schovat se pod stůl. V tom se ozvalo vrzání dveří. Ředitelovy hlasité kroky se čím dál více blížily ke stolu. Mačkala jsem se čím dál víc o stůl, jen ať mě nevidí, ale jen si pro něco přišel a dusot jeho bot se otočil a znovu vzdaloval. Během mého pobytu pod stolem jsem narazila na něco poměrně zajímavého. Odpadkový koš a v něm jakási kazeta. Vytáhla jsem ji a jakmile se ředitel úplně vzdálil z dohledu, vylezla jsem také. Budovi to teď dlužím. Nenápadně jsem vyšla a zavřela dveře. ,,Tak za tohle mi hodně dlužíš. Myslím, že už se mnou ředitel po tomhle nepromluví. A to při nejlepším" zakroutil očima Budo, ale byl očividně rád, že jsem se vrátila v pořádku, neviděna, ani neslyšena. ,,Co to je za kazety?" zeptal se zvědavě, když si všiml, co svírám v dlani. ,,Našla jsem je v ředitelově odpadkovém koši. Třeba mi pomůžou zjistit něco o těch dávných vraždách na této škole..." zamumlala jsem a doufala, že mu to bude stačit a budu moci odejít. ,,Ty potřebuješ něco vědět o těch vraždách v osmdesátkách? To jsi měla říct hned ty trubko. Můj táta to kdysi vyšetřoval, ale ten teď žije v Americe a nejsem s ním zrovna moc v kontaktu, tak ti snad budu stačit já."
(tento příbuzenský vztah je zcela vymyšlený a fiktivní 😂)
ČTEŠ
Let me help you (zastaveno)
Lãng mạn,,Nemůžu nic cítit... Tak dlouho, jak jsem si schopna pamatovat, jsem nikdy nemohla cítit emoce"... Ayano Aishi je mladá středoškolačka, vypadající jako naprosto normální dívka. Narodila se však nemocná... Jediné emoce, které prožívá je láska ke stu...
