Let me help you (zastaveno)

Ředitelna

Šla jsem po škole. Na povrch jsem žila život obyčejné školské dívky.
Šla jsem však s krví na oblečení a kůži.
Šla jsem s nožem v ruce s krví Kizany Sunobu.
Ona si to zasloužila. Neměla se kolem něj motat.
Měla nás nechat na pokoji.
Jen mě a jeho.
Byla to její hloupost.
Rychle jsem šla po chodbě mezitím, co tělo už bylo zakopané za školou.
V tom mě cosi chytlo za ruku.
Otočila jsem se.
Byl to on. Ten černovlasý kluk s karate páskou na čele.
Přitáhl si mě k sobě a povídá: ,,Ale, ale Ayano... Co jsem ti říkal o nošení nože ve škole?"
Jak jsem se dostala do této situace?
Budo, který mě sotva znal a znal mě jen jako psychopata mi přiznal lásku pod sakurovou třešní za školou. Od té doby jsem se mu vyhýbala a snažila se ho ignorovat. On to kupodivu respektoval a nevšímal si mě. Nebo spíše na mě nemluvil... Mezitím se vedoucí dramatického kroužku začala motat kolem Senpaie. Byla to sobecká namyšlená snobka, štěstí, že už jen byla. Jedině já můžu být jeho Julie a on můj Romeo. Ona to nechápala. Ona ho chtěla pro sebe. A to je důvod, proč skončila v hlíně. To je také důvod, proč mě teď Budo propaluje očima.
Nemluvil se mnou od toho vyznání. Já jsem s ním nechtěla mluvit. Myslím, že jsme oba řekli, co jsme potřebovali.
,,Tsk" sykla jsem a pokračovala v chůzi.
Další den už byla Kizana pohřešovaná, nikdo si to však nepřirovnal k předešlým vraždám. Hlupáci. Jeden si to k tomu však silně přirovnával a sledoval mě téměř na každém kroku, ale Buda z toho vynecháme. V klasickém romantickém příběhu by to vyznáním skončilo, v tomto případě to však nic neznamená. Pomyslela jsem si a uvědomila si tu ironii. Jen by mě zajímalo, jak by mohl skončit můj příběh. ,,AYANO AISHI!!!" ozval se křik a já se probrala z hlubokých myšlenek. Byla na mě otočená celá třída a učitelce sršely plameny z očí. ,,Znovu nedáváš pozor a to je už po několikáté. Do ředitelny!!!" křikla a švihla rukou ke dveřím, na znamení, že mám vypadnout. Vyšla jsem ven ze třídy a vyšlápla si do vyššího patra. Tam jsem zaťukala na kancelář ředitele. Ozvalo se hluboké ,,Dále!" a já vešla dovnitř. Vešla jsem do místnosti s červenou podlahou, bílým kobercem a sedícím ředitelem u stolu vzadu místnosti. Uprostřed byl bílý koberec a u stěn knihovny. Na stěně byla ve skle vystavená stará katana. ,,T-to jsi ty!" vydechl ředitel a zděšeně se na mě podíval. ,,Dobrý den" řekla jsem, nechápajíc jeho chování. ,,Co po mě chceš..." řekl a mírně se nadzvedl. Něco dělal s rukou pod stolem, ale stále měl upřený pohled na mě. ,,Moje učitelka mě sem poslala, protože jsem nedávala pozor ve vyučování..." řekla jsem a naklonila hlavu, abych viděla jeho ruku. ,,Dobře... Tak dávej pozor a běž" řekl a na chvíli jsem uviděla jeho ruku, dokud tu věc nevrátil zpátky. Proč měl nastavený tejzr? Odešla jsem z kanceláře a během zavírání dveří jsem slyšela tichý ředitelův šepot... ,,Musí to být... její dcera..."

©ku-ini Obrázek/picture