Let me help you (zastaveno)

Plán

Energeticky jsem kráčela po chodbě. Měla jsem tou holkou plnou hlavu. Po chodbě jsem chodila stále tam a zpátky, nemohla jsem se uklidnit. Nikomu to nepřišlo divné, nikdo si mě nevšímal, snad jen po mně občas šlehaly vražedné pohledy kolemjdoucího Buda. Zrovna jsem šla kolem klubu vaření. Podívala jsem se na jídlo, které leželo na pultu a konečně mě něco napadlo. To by mohlo být praktické.

*fotky kalhotek*
Seženeš mi jed?

Na zvracení, nebo zabití?

Zabití... Kupodivu.

Oh, tak to budu potřebovat těch fotek dvacet.

Dvacet?!

Vražda není jen tak holka~

Hmpf... Fajn...

Naštěstí mám v zásobě 13... Pomyslela jsem si a šla dofotit zbývající. Jedna holka si mě málem všimla, divím se, že jen málem... Ti lidi jsou fakt slepí, vždyť se jim plížím pod nohama.

*fotky*

Už to máš za školou. Pocta pro tebe dělat byznys.

Vydala jsem se na obvyklé místo a zvedla malou červenou lahvičku. Toto dám do jídla a Amai Odayaka bude rázem z cesty~. Pomyslela jsem si, sevřela lahvičku a pousmála jsem se. Nikdo se mi nepostaví do cesty. Teď už jen stačilo přečkat odpolední vyučování... Do té doby jsem sledovala Senpaie a udělala pár fotek, jak už to mám ve zvyku. Ve vyučování jsem se snažila soustředit, ale tak moc už jsem ji viděla se dávit a bezvládně padat na zem... Nedalo se to vydržet. Jenom pomyšlení na to, že budu moci mít Senpaie jenom pro sebe... Na ničem jiném mi nezáleží... Po vyučování jsem se vydala ke klubu vaření s jedem u sebe. To, co jsem tam však viděla jsem nečekala... ,,Jsem moc ráda, že jsi tu! Přišel jsi akorát... Zrovna se dopekl tento koláč... Udělala jsem ho pro tebe!" zasmála se Amai a podávala ho tmavovlásku před sebou. Toho bych poznala i ze spaní. Byl to Senpai. ,,Děkuji moc Amai! To si snad ani nezasloužím" mluví svým precizním hlasem a směje se svým precizním smíchem~ Ale ten úsměv patří mně... Ona si ho nezaslouží... ,,Nemáš vůbec zač! Já pro tebe ráda peču a vařím!" zasmála se ta švábka a začervenala se. Tím mi došla poslední kapka. Ovšem, moc jsem to nedomyslela... V zápětí, co Senpai odešel přišli členové klubu... Amai začala vařit pro všechny... Masovou vraždu jsem doopravdy provést nechtěla... Bylo by to moc riskantní... Celou dobu jsem stála a čekala. Čekala. Čekala... Jenomže ty holky tam pořád seděly, jedly a drbaly... Nakonec jsem to vzdala a odešla domů... Tedy sledovala Senpaie po dobu, co si čte knížku u fontány a potom až k jeho domu. Až tehdy jsem odešla domů. Byla to taková má každodenní rutina. On bylo to, co jsem si představila pod pojmem život... Celý život jsem zasvětila jemu... To já se narodila zlomená. A teď si nějaká holka myslí, že pro něj může být lepší, než já...
První půlka dalšího dne proběhla poměrně normálně. Šla jsem na vyučování, po obědě jsem se rozhodla chvíli cvičit bojová umění. S Budem jsem vyloženě nemluvila, jen si ostatní stále něco špitali, když jsme se k sobě přiblížili jen na metr... Stačilo, aby mi Budo pomohl jen s jedním chvatem a oni už vymýšleli ty své teorie o velké lásce... Neuvěřitelné... Každopádně po vyučování začalo pravé rodeo...
Když jsem tam přišla, už tam byli všichni... Nebyla absolutně žádná šance. Je to beznadějné... Pořád jen vaří a drbe ve skupině... Nemůže si někdy něco udělat pro sebe...? Kdybych jí otrávila třeba oběd, lidi by si toho všimli... Už se to dost pokazilo s Osanou. Nemůžu nechat na škole vraždy od neznámého vraha. Začali jíst. ,,Potom pro tebe něco mám Amai! Je to nový recept, tak bych chtěla, ať to zkusíš" zasmála se modrovlasá dívka s dlouhými culíky. Mohla to být Saki, o které se mi jednou Kokona zmiňovala... Její nejlepší kamarádka. ,,To je od tebe moc milé Saki! Určitě to zkusím, až dojíme toto" zasmála se na ni Amai. Trefa. Podívala jsem s na pult. Tam stál v rožku muffin s polevou a lístečkem, zřejmě s věnováním. Hlavou mi probleskl dokonalý plán. Nemělo to chybu. Nenápadně jsem se vkradla do kuchyně. Nebyl to problém se tam po čtyřech vplížit, protože od stolu, kde byli ostatní, to byli dvě oddělené místnosti spojující nevyplněné dveře a dlouhé okno mezi pulty a skříňkami s políčkami. Přiblížila jsem se k muffinu, všimla jsem si nápisu "pro Amai <3" a použila na něj jed, který jsem si sebou nesla. Nenápadně jsem se odšoupala zpět. Všechno šlo hladce. Ale toto nebyl zdaleka konec plánu... Toto mohlo zamést všechny mé chyby s Osanou. Tedy kromě Masuty... Ten se však bude muset taky vyřešit, až získá důkazy bude po všem a já Senpaie už nikdy neuvidím...
Trpělivě jsem vyčkávala, dokud se konečně Saki nezvedla. ,,A teď dezert ode mě pro naši kuchařskou a pekařskou mistrini!" zasmála se a šla pro muffin do kuchyně. ,,Takovou pozornost si snad ani nezasloužím!" smála se Amai na oplátku. Konečně... Pomyslela jsem si a stále bez výrazu nenápadně koukala za dveřmi. Amai si kousla do muffinu a zatím to s ní nic neudělalo. Poté si kousla podruhé. Stále se usmívala, ale zničehonic jí úsměv klesl a zarazila se. ,,D-děje se něco?" zeptala se nejistě Saki. Amai se rychle zvedla a začala se dávit. ,,Amai? Amai!!!" křičeli dívky kolem, to už se však jejich milovaná kamarádka válela na zemi. Křičeli tak zoufale. Jak roztomilé... Mají v sobě tolik emocí a morálky... ,,Saki, co jsi do toho košíčku dala?!" zakřičela jedna z dívek se slzami v očích a otočila se na svou modrovlasou přítelkyni. ,,A-ale já-!...".

©ThatSaikouCoconut (obrázek/picture)