Let me help you (zastaveno)

Bezesná noc

Takže... Moje matka byla stejná?
Nemohla jsem kvůli tomu spát. Ta otázka se vždy náhle objevovala v mé hlavě. Ani jsem si nepustila druhou kazetu, nebo bych neusnula úplně.
Proč mi to nikdy neřekla?
Samozřejmě, že mi vždy s mým stavem pomáhala, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být z vlastních zkušeností.
I když je pravda, že teď to vypadá spíš, že mě podporovala...
"Jednoho dne potkáš někoho speciálního. Jednoho dne tě někdo doplní."
A co ta.. "lekce" v dětství?
Všechno mi to do sebe zapadalo.
Pomalu jsem vstala z postele a došla k mé malé svatyni Senpaie v pokoji. Měla jsem v ní samé vzácné poklady. Jeho vlasy, kartáček na zuby, okousané jablko a tak dále, ale nejdůležitější byl ten největší skvost: jeho trenky! Dalo mi velkou práci je ukrást...
Vzala jsem do ruky jeho zarámovanou fotografii, která ležela hned pod skvostem. ,,Co myslíš Senpaii? Co kdybych tě taky svázala k židli? Všechno by bylo jednoduší" řekla jsem a se smíchem obejmula obrázek. Ten jsem poté opatrně odložila a poté znovu zalezla do postele. Ani nevím, kdy jsem usnula...
Stála jsem uprostřed mého pokoje. Zničehonic mě něco chytlo za rameno a já se rychle otočila. Stála tam moje máma. ,,Ahoj zlatíčko..." usmála se a pohladila mě na tváři. ,,Mami..? Co tu děláš?" zeptala jsem se klidně. ,,Všimla jsem si, že už jsi ho našla... Jsem na tebe pyšná. Ale něco si pamatuj..." najednou se kolem setmělo a matka začala vypadat mnohem vážněji ,,nikdy. Nikdy ho nikomu nenechej. Je to tvůj poklad. Jen tvůj" řekla, stále mě držíc za rameno. ,,... Co mám dělat mami? Nechci ho ztratit..." zakoukala jsem se do země a matka mě popadla silněji. ,,Náš sklep je ti vždycky přístupný drahoušku... Tvůj úžasný tatínek by ti o tom mohl vyprávět!" zasmála se o něco mileji. Nyní máma stála v našem sklepě. ,,Ayano" její hlas najednou zněl tak reálně... ,,Ayano!" pořád mě volala. ,,Ayano!!" měla jsem pocit, že mi to opravdu zní v uších. ,,AISHI!!!" moment, proč má matka mužský hlas?
A poté jsem otevřela oči.
Temný rodinný sklep se najednou změnil v prosvětlenou zelenou místnost. ,,Ayano! Můžeš mi vysvětlit JAK může někdo usnout na bojových umění?!" jejda, Budo. A zní docela naštvaně. Pomyslela jsem si a snažila se z toho vyklouznout. ,,Heh... Promiň... Celou noc jsem se učila" řekla jsem a použila ten nejvíc zářivý kawaii smích, který umím. ,,Smíchem mě neošálíš" odsekl Masuta. A co chceš sakra šálit? Budo si mě začal podivně prohlížet a skenovat. ,,Spala jsi vůbec? Vypadáš strašně." řekl a zamyšleně se podíval na mé kruhy pod očima. ,,To, že to se mnou nic neudělá neznamená, že mi teď musíš mlet do ksichtu, že vypadám strašně." odsekla jsem v klidu. ,,Ne, ne, tak to nemyslím." A jak jinak jsi to chtěl myslet..? Potom přede mě nastavil nataženou dlaň. ,,Udeř" pravil a civěl. O co tu jde? Tak jsem udeřila pěstí tak silně, jak jsem jen mohla. ,,Slabá. Tvoje tělo je dost unavené" vyvodil. Potom mě však začal divně osahávat, což nebylo nejlepší... ,,Co to sakra děláš?" zeptala jsem se. ,,Dotýkám se daných bodů, proti slabé únavě přece." No, to bylo sice pěkný, ale fakt jsem to na některých místech nepotřebovala. ,,Všichni se blbě čumí" řekla jsem, ale on prostě pokračoval dál. ,,Neboj, oni ví, k čemu to slouží" odvětil klidně Budo. Tak samozřejmě, že všichni dál tupě zírali, chichtali se a měli své shiperské poznámky. ,,Vypadá to, že jsou tupí" řekla jsem. ,,Nedělej, že ti to vadí." Masuta dál pokračoval ve své čínské rehabilitaci, nebo co to bylo, ale potom, když jsem to ucítila někde, kde už to bylo fakt přes čáru, tak jsem mu pěstí bouchla do ksichtu. Ten sebou mrskl ke zdi, u které jsme stáli a usmál se. ,,Vidíš? Hned lepší! Pomohlo to!" a zdvihl palec.
Opravdu už nemám slov. Musím se teď soustředit na mnohem důležitější věci... Večer si pustím další kazetu. Jsem připravena.

Já vám říkám... Že začnu vydávat kapitoly!!! 😂😂