Spolu

6

Pomalu jsem našlapovala po schodech a po každém kroku jsem se zaposlouchala, jestli náhodou někdo nejde. Nemohla jsem se ale moc zdržovat, protože jsem stále měla v kapse strážníkův čip, takže možná právě někdo sledoval můj pohyb.

Zvládla jsem vystoupat až nahoru a snažila se nenápadně dostat na nějaké vhodné místo, kde bych mohla zanechat strážníkův čip. Rychle jsem se schovala za koš na prádlo, kam jsem se v minulosti občas uchylovala, když jsem si potřebovala od všeho odpočinout. Toto místo totiž mělo hned dvě výhody: moc lidí sem nechodilo, protože většina své prádlo házela na zem před svůj pokoj, když byl den hromadného praní, a druhá věc byla, že sem neviděly žádné kamery, což jsem zjistila po několika letech bádání po chybách, které Centrum dělá. A těch chyb moc není. Vím jen o čtyřech místech v celé obrovské budově, kam bezpečně žádná kamera nesahá.

Podívala jsem se na čip, který ukazoval, že můj strážník by měl právě mít službu v pokoji 124. Věděla jsem přesně, kde to je. Byla to ošetřovna, na které jsem za ty roky už párkrát ležela. Bohužel to ale bylo o tři patra výš, než jsem se právě nacházela, což pro mě byla dost nepříjemná situace.

Musela jsem tedy vyjít ze své skrýše, ale tentokrát nebylo mým úkolem se snažit skrývat, protože další skrýše, kolem kterých bych se mohla plížit, nebyly nablízku. Teď jsem se naopak musela chovat jako ostatní studenti, abych na sebe neupoutávala zbytečnou pozornost.

Stačilo už jen počkat pár vteřin, kdy kolem mě procházela početná skupina studentů, a já se přidala do jejich houfu. Byla jsem naprosto klidná. Až po chvíli jsem si začala opět uvědomovat, co to sakra právě provádím. Kdyby mě zahlédl kdokoli, kdo mě zná, mohl by z toho začít hrozný povyk. A kdyby mě vidělo vedení na kameře, byl by to můj definitivní konec.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a rychlým krokem pokračovala se svojí skupinkou, která si mě naštěstí vůbec nevšímala. Takto jsem se dostala až do druhého patra, kde jsem se schovala v další mě známé skrýši. Druhé patro bylo nejrušnější v celé budově a i nyní zde bylo spoustu studentů a bohužel i strážníků. Jeden z nich dokonce jednoho času hlídal před mým pokojem.

Najednou se ozvalo zvonění, které signalizovalo oběd. Ve dny, kdy nebyly žádné svátky, se chodilo jíst postupně po ročnících. Dnes se ale všichni vydali směrem k jídelně. Tím se i snížil počet strážníků na patře.

V davu jsem spatřila i Zukara, ale překvapivě šel opačným směrem než všichni ostatní. Potřebovala jsem s ním mluvit, ale teď nebylo bezpečné vylézat. Naštěstí se poté, co se vymotal z proudu lidí tlačících se ve vchodu do jídelny, vydal částí chodby, kde jsem se právě nacházela i já. Počkala jsem ještě chvíli a potom jsem zašeptala tak, aby to slyšel: „Zuko!" Otočil hlavu mým směrem a jeho oči se rozzářily. Už otevíral pusu, že něco řekne, ale já mu naznačila, aby byl zticha. Nejdříve se rozhlédl, jestli se někdo nekouká a poté vlezl ke mně do skrýše. Naštěstí tu bylo místo pro nás oba.

„Já věřil, že pořád žiješ," vydechl a objal mě.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím, ale bohužel musíme rychle jednat."

„Ještě než něco řekneš, dneska chystám něco velkýho. Za chvíli mám schůzku s velitelem stráže. Je na naší straně," odmlčel se, „Chápeš, že bychom mohli něco dokázat?"

„Přesně o tom jsem přemýšlela celou dobu, co jsem byla tam dole. A co přesně máš v plánu?"

„Nech to na mě. Myslím, že ty jsi toho zažila už dost. Vím, že ty musíš být u všeho, ale teď ti prostě nemůžu vysvětlit vše. Jediný, co ti řeknu je: připrav si údernej proslov o věcech, co se ti tady staly."

„To bych zvládla i improvizovaně," odfrkla jsem si při pomyšlení na Centrum, „ale co mám dělat teď?"

„Až uslyšíš další zazvonění, přijď za mnou k veliteli. Nemusíš se bát, opravdu je na naší straně."

„Jak si tím můžeš být tak jistý?"

„Prostě jsem. Ale teď už musím jít, ať nečeká." Kývla jsem.

„Můžeš se pokusit tohle pohodit u ošetřovny, aby to nebylo nijak nápadný?" Podala jsem mu čip.

„Pokusím se." Oceňovala jsem, jak už neměl žádné další otázky a prostě šel. Ještě jsem ho slyšela říct: „Ale myslím, že už to nebude potřeba." Z jeho slov jsem byla trochu zmatená a hlavně značně znepokojená. Netušila jsem, co chystá, ale cítila jsem, že to bude opravdu něco velkého.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zazvonění. Okamžitě se z jídelny začali valit studenti, ale někteří se naopak snažili natlačit dovnitř, takže se vytvořil parádní chaos. Museli zasahovat i strážníci, takže to byla moje chvíle na přesun.

Směrem k ředitelně jsem šla velmi nejistě, protože jsem absolutně nevěděla, co mě čeká. Dokonce jsem se tentokrát bála mnohem víc, než když mě čekala jistá smrt.

Dostala jsem se až ke dveřím a s hlasitým polknutím jsem otevřela dveře. Vstoupila jsem do místnosti, kde se nacházel velitel a Zukar a o něčem se dohadovali. Když jsem však vešla dovnitř, ztichli a oba se na mě podívali.

„Roso, pojď rychle k nám," oslovil mě Zuko. Rychlým krokem jsem k nim došla. Dveře do ředitelny byly pootevřené, ale nic jsem neviděla.

„Ředitel je mrtvý." Při jeho slovech jsem se zastavila a chvíli stála jako zamražená do země.

„Vy jste ho, " nedořekla jsem to. Zukar kývl. Velitel zatím nic neříkal.

„Teď musíš všem v Centru říct, co ještě někteří nevědí," prohlásil Zuko a začal připravovat mikrofon, který vše vysílal do celého Centra. Velitel šel zatím zabarikádovat dveře. Poté otevřel skříň a začal z ní vyndávat všemožné zbraně. Stále jsem ničemu nemohla uvěřit.

Než jsem se nadála, Zuko měl vše připravené a stiskl tlačítko, které signalizovalo důležitou zprávu. Ředitel ho používal jen velmi zřídka, proto bylo jisté, že jsme si právě upoutali pozornost úplně celého Centra. Zuko nejprve natočil mikrofon na sebe, což mě trochu uklidnilo.

„Dobré ráno, studenti." Při těchto slovech jsem se oklepala. I když vycházely z úst Zukara, stále mi připomínaly, jak falešně se ředitel vždy choval. Možná to řekl schválně, abych zase pocítila tu zášť a lépe tak přesvědčila Centrum o ředitelově hrůznosti, „Toto není pouze hlášení pro vás, milí studenti, ale také pro členy stráže, učitele a lékaře, kteří už dlouhá léta slouží našemu panu králi, Variovi III." V jeho hlase jsem cítila zhnusení, stejné, jaké vřelo ve mně, když jsem ředitele musela takhle nazývat, „Možná se divíte, proč k vám nemluví právě on, ale na to ještě není ten správný čas. Řekněme, že mě tímto úkolem pověřil. A teď dovolte, abych se představil. Mé jméno je Zukar 2037 a jsem obyčejný student tohoto Centra, stejně jako vy ostatní."