Spolu

16

Když jsme přišli na náměstí, nebyla tu ani noha.

„Všichni už jsou tam," vysvětlil mi velitel, když si všiml mého nechápavého výrazu.

„Kde?" zeptala jsem se ještě nechápavěji.

„Korunovace vždy probíhá v paláci," řekl, jako bych to už dávno měla vědět. Asi zapomněl, že když se korunovace konala naposledy, byl mi pouze jeden rok. Automaticky jsem totiž předpokládala, že to bude zase na náměstí, jako všechny ostatní akce.

„Asi půjdeme radši zadním vchodem," prohlásil velitel a já jen kývla.

Blížili jsme se k mohutné budově a v mém krku se tvořil obrovský knedlík. Uvědomila jsem si, že toto je odteď mé sídlo. Síla těchto myšlenek mě zastavila v mé chůzi.

„Děje se něco?" starostlivě na mě pohlédla matka.

„Ne..., tedy, ráda bych věděla, co mě teď čeká."

„Nebojte, bude to jednoduché. Dám vám na hlavu korunu, sednete si na trůn a něco řeknete lidu." Ztěžka jsem polkla. Ano, jak jednoduché. Něco řeknu. Sice jsem si svůj proslov naplánovala, ale stejně jako by se mi teď všechny mé plány vykouřily z hlavy.

„Lidé vás mají rádi za to, že jste tak reálná. Nemáte potřebu se ukazovat v tom nejlepším světle a nemusíte mít připravený perfektní proslov. Řeknete to, co budete zrovna cítit. Něco do začátku vaší vlády. Nechtěl jsem vám do toho zasahovat právě proto, aby to mělo reálný nádech toho, co si vy myslíte a co chcete sdělit lidu." Ač se mě právě snažil uklidňovat, dělalo to se mnou úplný opak. Ale už jsem se tím nechtěla trápit. Všechno jsem zastrčila někam hlouběji do hlavy a znovu vykročila.

„Tak jdeme," pokynula jsem. Velitel mi podržel dveře, které vedly někam do tmy. Šli jsme dlouhou chodbou, poté zahnuli a dostali jsme se tak před obrovskou bránu.

„Tudy se jde přímo do sálu." Zavřela jsem oči, srovnala si myšlenky a vstoupila dovnitř. Ozval se bouřlivý potlesk a až potom jsem oči opět otevřela. Stála jsem uprostřed vyvýšené plošiny, na které se také nacházel trůn. Před tímto podiem stály stovky lidí, hladově čekající na to, co bude.

„Dobrý den, dnes jsme se tu sešli, abychom oficiálně uctili začátek vlády naší nové královny Rosany, nástupkyně Varia III. po volbě lidu," začal velitel. Většina lidí v sále byla slavnostně postrojena a na tvářích měla široké úsměvy. Tedy samozřejmě až na pár výjimek, které postávaly radši vzadu a nevypadaly moc nadšeně. Všimla jsem si jedné ženy, která také kandidovala na královnu. Usmívala se, ale v její tváři jsem poznala faleš. Uvnitř mě jistě nenáviděla.

„Tak tedy, Rosano. Nyní vás čeká slavnostní přísaha, po níž budete uznána právoplatnou dědičkou trůnu. Opakujte po mě prosím tato slova: ‚Já, Rosana, dědička Saerthského trůnu po Variovi III., slibuji, že budu navždy stavět zájmy své země před své vlastní, ochraňovat ostrov a jeho obyvatele a budu tuto zemi vést s úctou k předchozím panovníkům. Slibuji a přijímám korunu, jako symbol počátku své vlády.'" Slova jsem zopakovala a opět se ozval hlasitý potlesk, „Můžete si sednout do svého trůnu, Vaše Veličenstvo." Velitel ke mně přistoupil a nasadil mi na hlavu korunu. Byla opravdu těžká, zdobená modrými drahokamy, ale naštěstí mi seděla, díky velkému účesu, který mi matka udělala.

Během mé korunovace zněla hymna. Neslyšela jsem ji už opravdu dlouho, ale slova jsem stále uměla. Byla by to opravdu ostuda, kdyby královna neznala hymnu vlastní země.

Velitel mi pokynul, což znamenalo, že je můj čas mluvit. Rozhodla jsem se radši zůstat sedět, i když jsem zjistila, že trůn není tak pohodlný, jaký jsem si ho představovala.

„Všechny vás srdečně zdravím. Na začátek bych chtěla poděkovat všem, co mě volili, i těm, kteří, i když mě nevolili, přišli na dnešní setkání. Mohu vás ujistit, že vám budu naslouchat všem stejně a budu se snažit, abychom se v této zemi cítili všichni jako doma. Naším hlavním společným cílem bude vrátit vše zpátky do normálu. Jelikož jsem ale celých osm let, strávila v Centru, nemám ještě úplné informace o venkovním světě, proto bych chtěla oficiálně poprosit pana Tosse, aby mi v těchto věcech, alespoň zezačátku pomáhal, než se zorientuji ve své nové pozici. Doufám, že vás tímto nezklamu, ale věřte, že nechci rozhodovat o něčem, čemu vlastně pořádně nerozumím. Nepřišlo by mi to fér. Berete mou nabídku, pane Tossi?" obrátila jsem se na velitele.

„Bude mi velkou ctí, Vaše Veličenstvo," poklonil se.

„Děkuji, vážím si toho. Alespoň trochu bych vám ale chtěla nastínit mé záměry. Všem, kteří ztratili svou práci při uzavření Centra, mám v plánu nalézt novou pracovní pozici. Centrum v tuto chvíli zůstane zavřené, avšak jeho velké prostory by se mohly za čas hodit. Možná jako nová škola, pokud budova staré školy nebude již kapacitně vyhovovat, ale to se teprve ukáže. Já jsem ale ten poslední člověk, který by chtěl někoho nutit vrátit se do Centra. Sama nevím, jestli bych tam mohla studovat," odmlčela jsem se, „To jsou tedy mé plány na nejbližší dobu. Ale ještě než skončím svůj proslov, chtěla bych se s vámi podělit o něco, co se týká i vás: jsem zasnoubená. Moje snoubenka Casuri stojí támhle. Zákony naší země v současné době neumožňují svatby stejnopohlavních párů. Dovolte, abych se k tomuto vyjádřila. Naše země bývala vždy otevřená lásce v jakékoli podobě. Za vlády Varia I., Varia II., i jejich předků. Proto mi přijde vhodné, abychom se k tomu zase vrátili a zrušili tento zákaz. Nechci ale, abyste si mysleli, že to dělám pouze kvůli sobě. Záleží mi i na ostatních a věřte, že nejsme jediné, kterých se to týká. A jestli chcete namítnout, že tímto ohrožuji rozrůstání lidské rasy, chtěla bych vám říct, že je zde i spousta už narozených dětí, které nikoho nemají, tedy sice nemůžeme porodit další děti, ale můžeme vychovat jiné děti k dospělosti. Všechny děti, které byly osm let zavřené v Centru, snily, že se jednou vrátí domů, obejmou své rodiče a budou žít zase normální život, jaký žily předtím. Někteří bohužel ale takové štěstí neměli. Viděla jsem houfy dětí, které čekaly před Centrem na své rodiče, ale nikdo si je nevyzvedl. Většina těchto dětí je teď stále v nemocnici, protože nemají nikoho, kdo by se jich ujal. Já jsem ztratila svého otce. Já vím, jaké to je, když celou tu dobu neztrácíte naději, která se nakonec rozplyne jako pára nad hrncem. Proto i když některé páry děti mít biologicky nemůžou, mohou stále pomoci vychovat další generaci. Jestli Casuri bude souhlasit, já sama bych nějaké dítě chtěla," podívala jsem se na ni. V místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Casuri se usmála a pokývala hlavou. Opět se ozval hlasitý potlesk a já jsem si oddechla. V hlavě jsem si představovala, jak po mě lidé začnou házet rajčata a řvát sprosté výrazy. Přece jenom snad žiju ve správné zemi. Nebo jsem prostě všechny ty ošklivé komentáře vyblokovala ze své hlavy.

„Vaše Veličenstvo, ráda bych vám ušila šaty na vaši svatbu," ozvala se babička v přední řadě.

„A já udělám skvělé koláčky," pronesl další hlas. V tu chvíli jsem si připadala jako ve snu.

„Sice jsem o svojí svatbě měla úplně jiné představy, ale teď to vidím jasně. Tenhle sál je pro to jako stvořený," pronesla Casuri a objala mě.