„Teď tu musíš být pro Casuri," řekla matka a odtáhla se ode mě. Kývla jsem a utřela slzy z tváří, „Nechám tě tu s ní o samotě."
„Děkuju," zašeptala jsem tak, že to možná ani nebylo slyšet.
Vzala jsem Casuri za ruku. Zrovna spala, ale to mi nevadilo. Stačilo mi cítit její přítomnost a hned mi bylo líp. Políbila jsem ji na čelo a položila hlavu na její peřinu. Nevím, jak se to stalo, ale potom jsem asi usnula.
Probudilo mě až jemné hlazení po mých vlasech.
„Konečně jsi vzhůru," uslyšela jsem.
„Cass?"
„Je neslušný spát u někoho na návštěvě," pokračovala. Byla jsem tak ráda, že zase slyším ten její ironický podtón v hlase, protože to mi dávalo najevo, že je v pořádku.
„Díky Bohu. Tvoje moudra mi opravdu chyběla," zasmála jsem se, „Tak jak se cítíš?"
„Nejlíp, jak jsem se za celých těch osm let cítila. Ale kde je Dell?" Začala se zvedat z postele. Musela jsem ji zadržet.
„Klid, je se Savikem. Čeká na vyndání čipu. Hlavně teď nikam nechoď."
„Neboj. Ale ty víš, že kdyby se to stalo tobě, tak už teď někde venku vesele pobíháš." zasmála se.
„Jo, ale já jsem já. Ze mě si neber příklad."
„Jak ty říkáš, to z tebe udělalo Centrum. Já si ale myslím, že v tobě pořád je nějaký ten kousek křehkosti. A to se mi právě na tobě líbí, víš?"
„Křehkost není nic pro mě. Tu si zaslouží krásná stvoření jako ty, ne nemilosrdné bojovnice." Její smích zněl tak krásně, že jsem si nemohla pomoct a políbila jsem ji. Čekala jsem, co udělá, a ona můj polibek opětovala. Její rty chutnaly tak úžasně a byl to skvělý pocit, je opět cítit tak blízko.
Dveře do pokoje se otevřely a ona mě rychle odstrčila, až jsem málem spadla na zadek. Podívala jsem se na ni tázavým pohledem, ale to už do místnosti vstoupila její matka. Už mi bylo jasné, že pohled na její dceru líbající se s někým jako jsem já, by asi nebyl to, co by viděla ráda.
„Roso, moc ráda tě vidím. Je hezké, že jsi přišla." V jejím hlase jsem cítila trochu opovržení. Paní Feyová mě nikdy neměla moc ráda, ale vlastně jsem nevěděla proč. Nyní se mnou mluvila stylem, jako by na tom bylo něco zvláštního, že jsem se vůbec uráčila navštívit svou dlouholetou kamarádku.
„Také vás ráda vidím, paní Feyová. Nechám vás tady s Casuri o samotě." Vyšla jsem ze dveří a přes okno jsem na Cas mrkla. Poté jsem si všimla pokoje plného brečících dětí. Potkala jsem sestru a zeptala se, proč jich je tolik na jednom pokoji. S úsměvem mi odpověděla: „To jsou všichni, které si nikdo nevyzvedl. Ztratili své rodiče. Čekáme, jestli si je nevyzvedne někdo z příbuzných."
„A když nevyzvedne?"
„Potom se uvidí," znovu se usmála a odešla. Bylo mi z jejího veselého výrazu špatně. Znovu jsem se podívala jejich směrem a polila mě lítost. Vzpomněla jsem si na svého otce a uvědomila si, že mám vlastně štěstí, že ještě stále někoho mám. Celou cestu domů jsem nemohla dostat z hlavy jejich smutné pohledy.
Moje matka mě na rozdíl od té Casuřiné uvítala s otevřenou náručí.
„Máš tu návštěvu. A dost důležitou." Aby potvrdila pravdivost svých slov, přejela mé oblečení nevraživým pohledem a smetla z něj pár zachycených vlasů. „No, nevím," řekla nakonec a propustila mě.
Vstoupila jsem do jídelny, kde už byl usazený velitel stráže neboli náš dočasný pan král. Před sebou měl postavená všemožná jídla a pití a vypadal z toho dost vyděšeně.
„Matka to občas trochu přehání," ukázala jsem na hostinu.
„Je to moc milá dáma, stejně jako vy, Roso," usmál se.
„Co si přejete, pane veliteli?"
„Posaďte se, Roso," pokynul na volné místo proti sobě. Trošku jsem znervózněla, ale udělala jsem to, co řekl. Přes tu hromadu jídla jsem na něj skoro ani neviděla.
„O co jde?" zeptala jsem se trochu naléhavěji.
„Tak tedy půjdu rovnou k věci. Moc se mi líbil váš proslov v Centru, a tak jsem se rozhodl vás na radě navrhnout jako vhodnou kandidátku na královnu." Jeho prohlášení mi úplně vyrazilo dech. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala a poté jsem si myslela, že si dělá legraci, ale protože jeho pohled vypadal velmi vážně, řekla jsem vyčítavě: „Jenom kvůli pár větám?"
„Jistě, že ne jenom kvůli tomu proslovu. V Centru jsem vás sledoval už dlouhou dobu a vždy jsem obdivoval vaši odvahu," odmlčel se, „Roso, pochopte mě. Přišli jsme o krále, ne úplně chvályhodnou cestou a já tomu napomáhal. Myslím si, že si naše země zaslouží někoho rozumného a zároveň někoho, kdo se umí vcítit. Vy víte, jaké to bylo v Centru, máte duši bojovnice a jen tak se nevzdáváte. Jste silná a zároveň myslíte na ostatní. Přesně někoho takového potřebujeme." Stále jsem nechápala, co se děje, ale snažila jsem se zformulovat smysluplnou odpověď, aby byla slušně řečená.
„A vy zase pochopte mě. Osm let jsem byla zavřená v Centru, bojovala ze všech sil, bála se o vlastní život, a tím jsem zmeškala své dětství. Kdybych se teď, v osmnácti letech, stala královnou, už to svoje zmeškané dětství nijak nedoženu."
„Já vás chápu." Chtěl něco namítnout, ale já ho předběhla: „A proč jste nenavrhl Zukara? Byl by to skvělý král. Je mnohem chytřejší než já, vyzná se v mnoha věcech, také dobře bojuje a je dobrý řečník."
„Mohl by být králem, kdybyste si ho vzala," mrkl na mě, „Jste si přece blízcí, nemám pravdu?"
„Jsme jen kamarádi a nikdy si ho nevezmu," řekla jsem možná ostřeji, než jsem chtěla.
„To je samozřejmě na vás. Promiňte, nechtěl jsem vás urazit. Ale prosím promyslete si ještě tu vaši kandidaturu. Proslov si ale připravte tak jako tak. Sice jste mě minule s vaší improvizací příjemně překvapila, ale tady jde o to, zapůsobit na všechny obyvatele." Kývla jsem a on pohodil na stůl zákon, který bych si měla prostudovat, a poté odešel. Já jsem zůstala strnule sedět v kuchyni.
Nejdříve jsem se snažila probudit ze snu, ve kterém jsem si myslela, že se nacházím, ale bohužel to nepomohlo. Na chvíli jsem si představila, jaké by asi bylo kralování Saerthu, ale napadly mě spíše ty negativní důsledky. Poté jsem si ale řekla, že jsem veliteli něco dlužná a že nějak ten zítřek s těmi volbami překousnu. Nechtěla jsem ho zklamat a věděla jsem, že stejně nevyhraju. Kdo by chtěl poslouchat nějakou osmnáctku, která neví nic o světě, protože byla roky zavřená ve vězení? Nenapadl mě žádný chudák, kdo by to chtěl. Možná pro mě budou hlasovat moji kamarádi nebo rodina, ale nikdo další se snad nenajde.
Vyhnala jsem všechny ty myšlenky z hlavy a soustředila se na psaní svého proslovu. Sice jsem se nechtěla stát královnou, ale bylo pro mě důležité promluvit k lidem.
ČTEŠ
Spolu
Science FictionPřed dvaceti třemi lety část planety postihla přírodní katastrofa. Ostrov Saerth na ni ale byl připraven. Nástupce trůnu Varius III. nechal vybudovat podzemní bunkr, kam se lidé i z okolních ostrovů po zaplacení dost vysoké částky mohli skrýt na pot...