Spolu

14

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaťukání na dveře. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli otevřít, ale nakonec jsem se odhodlala vstát. Ve dveřích stála matka a vypadalo to, že i ona před chvílí brečela. Objala mě a zašeptala: „Je mi to hrozně líto. Neměla jsem ani tušení." Bylo mi jasné, že mluví o Centru, ale v hlavě jsem si její větu přetransformovala na mojí nynější situaci s Casuri a trochu mě to uklidnilo. Cítila jsem, že konečně nejsem na všechno sama a že mám s kým řešit své problémy. Chvíli jsem ještě zůstala v jejím náručí. I bratr mi zpoza dveří věnoval soucitný pohled a po chvíli prohlásil: „Měli bychom jít, ať stihneme volby." Matka přikývla a pohladila mě po tváři.

„Doufám, že nechcete volit mě," zamračila jsem se. Oba jen tajemně pokrčili rameny a opustili můj pokoj, čímž mi dali prostor se převléct do šatů, které mi matka připravila. Vytáhla je někde zezadu své skříně, a protože je už dlouho neměla na sobě, dokonce mi je věnovala. Tím se tyto fialové šaty staly mým jediným kusem oblečení, který mi nebyl malý. Naopak na mě trochu visely. Při pohledu do zrcadla jsem si připadala zvláštně. Přece jen jsem na sobě osm let nosila jen uniformy, takže jsem teď vypadala trochu jako voják, kterého násilím převlékli do šatů.

Společně s matkou a bratrem jsme vyrazili zpět na náměstí. Matčin výraz ve tváři se úplně změnil. Smutek nyní vystřídalo vzrušení. Jako by se těšila, až do urny vhodí lístek s mým jménem.

Hned, co jsme tam dorazili, velitel mě odvedl k ostatním kandidátům. Všichni byli oblečeni velmi slavnostně, takže jsem byla ráda za své šaty. Bez nich bych vypadala jako někdo z jiného světa. Většinu z kandidátů jsem znala podle vidění z Centra. Někteří byli strážníci a jiní zase pracovali ve vyšších pozicích. Znovu jsem cítila, že tam nemám co dělat. Většina z těchto lidí by pro funkci krále udělalo snad cokoli. Pravděpodobně jsem byla jediná, kdo opravdu nestál o takovou pozornost. A hlavně jsem byla jediná, kdo byl pouhým studentem.

Ty chvíle byly nekonečné. Postupně jsme se všichni vystřídali na pódiu a řekli pár slov o sobě. Poté došlo k samotným volbám. Celý proces jsem sledovala z povzdálí a nervózně jsem podupávala nohou. Lidé se kolem mě hemžili, ale naštěstí si mě moc nevšímali. Ostatní kandidáty jsem neviděla. Pravděpodobně se ještě snažili si dostat nějaké lidi na svou stranu.

Po vhození posledního lístku do urny došlo k počítání hlasů, kterého se před zraky všech ujal velitel. Aby to bylo zábavnější, hrála k tomu kapela sestavená z pár studentů z Centra. Moc jsem je neznala, ale pamatuji si, že se jednou po večerce sešli ve společenské místnosti a hráli tam na kytaru.

Už jsem spala, když mě probudil nezvyklý rámus. V Centru bylo v noci většinou hrobové ticho, proto první věc, co mě napadla, bylo, že nás ženou na nějaký noční trénink. Poté jsem se ale zaposlouchala a rozeznala jsem melodii své oblíbené písně.

„Zuko?" zašeptala jsem, „Slyšíš to taky?"

„Jo," řekl a rozsvítil lampičku, „Že by párty?" Zvedl se z postele a čiperně začal tancovat na hudbu. Já jsem se mu začala smát, ale on mě poté zvedl a donutil mě se k němu přidat.

„Co je lepší než tancovačka uprostřed noci?" Hned, co to dořekl, hudba utichla. Pravděpodobně je chytili.

„Tancovačka kdekoli jinde než tady. Nikde totiž netrvají jen deset vteřin," odpověděla jsem.

„Hm," jeho úsměv poklesl, „Tak zas dobrou."

Z mých myšlenek mě vytrhl velitel: „Rosana zatím vede s počtem 157 hlasů."

„Ne, ne, ne. To nemůže být pravda," zanadávala jsem pro sebe, „Proč to vždycky vyjde na toho, který to ani nechce dělat? Jestli to vyhraju, tak mě ostatní kandidáti zabijou."

„Roso?" ozvalo se za mnou, „Zaslechl jsem, že vyhráváš."

„Zuko! Ještě není konec. Určitě byli na vrchu moji kamarádi. Třeba ty. Určitě jsi pro mě hlasoval."

„Jo, ale to nejsou jen tvoji kamarádi. To jsou všichni lidi, co tě obdivují. Přiznej si to konečně."

„Zuko, mě prostě nepřijde normální, že se nadchnou pro někoho, koho znají v podstatě teprve od rána."

„Tady jsi v Saerthu, kde v posledních letech vládl diktátor. Lidi tady jsou hrozně zmanipulovatelní."

„Já vím a právě proto mi to nepřijde fér."

„Já tě chápu. Jen se nad tím zamysli, jaké by to bylo," prohlásil a odešel.

Velitel zrovna zvedal poslední lístek, na němž bylo opět napsané mé jméno. Poté vyhlásil předběžné výsledky, podle nichž jsem s 539 hlasy zvítězila. To už jsem nevydržela a musela jsem to místo opustit. Potřebovala jsem někam, kde nebylo tolik lidí nahuštěných na místě. Ještě stále se to mohlo změnit. Mohl se přepočítat. Finální vyhlášení výsledků a korunovace se měly konat až další den.

Sedla jsem si na kámen a zavřela oči. Potřebovala jsem na chvíli přestat myslet na to, co se právě děje.

„Roso," slyšela jsem Casuřin hlas. Automaticky ve mně hrklo.

„Co po mě ještě chceš? Popřála jsem vám ke šťastnému manželství. Nebo už čekáte dítě a chceš, abych mu šla za kmotru?" Hned, jak jsem vyslovila tato slova, mi došlo, co jsem řekla. Nechápala jsem, jak jsem mohla říct něco tak zlého někomu, na kom mi tak záleželo. Sklopila hlavu a chystala se odejít.

„Ne, počkej, prosím. Tak jsem to nemyslela. Je to pro mě těžký, ale nějak se s tím srovnám. Nechci tě ztratit úplně." Opět se otočila mým směrem.

„Vlastně o tom jsem ti chtěla něco říct. To, že si mám vzít Savika, dohodla máma. V podstatě mi to přikázala. Já ho ve skutečnosti nechci. Jen ta představa předstírání šťastného života se mi příčí. Chápeš? Myslím, že si po tom všem zasloužíme něco lepšího," odmlčela se, „Někoho lepšího. Víš, když mě matka přinutila jít do obchodu si vybírat svatební šaty, přišlo mi to absurdní. Nemohla jsem to dál v sobě dusit. Takže jsem jí prostě řekla, že si ho nevezmu. Že miluju někoho jinýho." Než jsem si uvědomila, co to znamená, poklekla přede mnou na koleno, „Roso, zažily jsme spolu tolik krásných věcí, dovolím si říct, že víc, než většina lidí na tomhle světě. Zasloužíme si být šťastné. A já přišla na to, že s nikým jiným než s tebou šťastná být nedokážu... Vezmeš si mě?" Stála jsem před ní s pusou otevřenou dokořán. Jako by mi všechna slova, co právě pronesla, způsobila zatmění mozku.

„Cas, já nevím, co říct. Já...," nemohla jsem najít slov.

„Bude mi stačit pouhé ‚Ano'."

„A-n-o," vyhláskovala jsem, ještě stále v absolutním šoku.

„Říkáš to opravdu, nebo jenom jako robot opakuješ, co jsem řekla?"

„Promiň, já jsem jenom v absolutním šoku. Samozřejmě, že si tě chci vzít. Já tě... miluju." Ona mi na prst navlékla ten nejkrásnější prstýnek, co jsem kdy viděla, a obě jsme se rozbrečely.

„Doufám, že ten prsten není od Savika," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Ne, koupila jsem ti zbrusu nový," zasmála se a já ji objala.

„Au, ještě to trochu bolí."

„Promiň, budu opatrnější."

Když jsme se ze všeho vzpamatovaly, šly jsme ke mně domů. Já jsem z police vyndala Saerthský zákoník, abych nastudovala, co říká o stejnopohlavních párech. V Saerthu byly dva druhy zákonů a to ty, které se týkaly celého ostrova a poté ty platící pouze v Centru. Páry stejného pohlaví byly ale bohužel zakázány celoplošně. Casuri to ale vůbec nevyvedlo z míry.

„Až se staneš královnou, tak to přece můžeš zrušit," mrkla na mě. Zasmála jsem se, ale věděla jsem, že moc jiných možností nemáme, „A taky jsem tě chtěla poprosit, jestli bych nemohla teď bydlet u vás doma. Matka mě tak trochu vyhodila."

„Přece nenechám svojí snoubenku spát na ulici." Cítila jsem se tak skvěle, když jsem to slovo pronesla.