Spolu

10

Seděly jsme s Dellore pod stromem ještě pár hodin, než se všichni z Centra dostali na svobodu. Poté velitel oficiálně ohlásil rozchod a na pozítří naplánoval setkání obyvatelstva. Většina lidí ale ještě musela čekat na vyndání čipu. Opět jsem předala Dellore do péče Savika, protože oba ještě měli čip v sobě.

Někteří nemocní byli převezeni na nemocniční oddělení v pracovním centru a někteří byli propuštěni. Zahlédla jsem mojí matku, jak s jedním mužem vynáší Casuri na nosítkách ven. Běžela jsem za nimi.

„Mami, tak jak je na tom?" zeptala jsem se ustaraně.

„Bude v pořádku. Rána není moc hluboká a nezasáhla nic důležitého. Pár dní si ale ještě poleží u nás na oddělení." Vzala jsem Casuri za ruku. Oči měla otevřené a na její tváři byl vidět slabý úsměv.

„Tys to zvládla," zašeptala.

„Kdyby nebylo Zukyho a velitele, tak by se mi to nikdy nepovedlo."

„Alespoň jednou uznej, že jsi opravdová hrdinka."

„Dobře, jak myslíš," povzdechla jsem si. Nemělo smysl se s ní teď hádat, „Můžu s vámi jít do nemocnice?" zeptala jsem se.

„Podívej se na sebe, vždyť jsi jako prase!" odpověděla matka, „Nejdřív se jdi domů umýt. Už je tam Justin. Potom můžeš přijít."

„Justin?" rozzářila jsem se. Všechny mé obavy, že už ho nikdy neuvidím, se rázem rozplynuly a já se bez rozmyslu vydala za ostatními lidmi, kteří mířili k dlouhé řadě domečků, kde jsme bydleli i my.

Byla jsem velmi překvapená, že vše vypadalo stejně, jak jsem to před osmi lety viděla naposledy. Jako by tudy za tak dlouhou dobu nikdo ani neprošel. Přišlo mi, jako by rostliny na všech zahrádkách zastavily svůj růst a kamínky na cestách byly stále stejně urovnané. Bylo až děsivé, jak se mi teď vrátily všechny vzpomínky, i když byly hezké.

Myslela jsem, že už nepoznám, který dům je náš, protože všechny byly velmi podobné, ale hned, jak jsem ho spatřila, věděla jsem, že to je on. Na dveřích totiž visela figurka Tyrannosaura Rexe, kterou jsem tehdy upustila, když mě unášeli do Centra.

Když se moje ruka přibližovala ke zvonku, byla jsem velmi nervózní. S bratrem jsem měla tak skvělý vztah a teď jsem se bála, že čas už všechno pohřbil a že si budeme úplně cizí. Odehnala jsem všechny špatné myšlenky a konečně stiskla zvonek. Čekala jsem asi deset vteřin, než se otevřely dveře.

„Roso?" doslova vykřikl Justin a vrhnul se mi kolem krku.

„Justine," zašeptala jsem mu do ucha, „Strašně jsi mi chyběl." Měl teď tak mužnou postavu a byl asi ještě o dvacet centimetrů vyšší, než byl předtím. Nebo se mi to alespoň zdálo.

„Kolik že ti to vlastně je?" zeptala jsem se.

„Třiadvacet. Je to hrozný. V patnácti jsem byl ještě takový mimino," zasmál se, „Počkat, takže tobě je osmnáct, že jo?" Přikývla jsem. Stále jsem si nemohla zvyknout, že už jsem vlastně dospělá.

„Tak to ti musíme udělat parádní oslavu. I když trochu opožděně." Stále jsem ho držela v objetí. Nemohla jsem se ho nabažit. Tak často jsem potřebovala v Centru bratrovo objetí, které jsem si ale musela pouze představovat. Teď byl konečně se mnou a já nasávala jeho vůni. Na rozdíl ode mě voněl krásně.

„Nevadilo by ti, kdybych se šla opláchnout? Nemyla jsem se už strašně dlouho," vymanila jsem se z jeho sevření.

„Jasně, můžeš tam bejt klidně hodinu." Bez velkého rozmýšlení jsem zamířila po schodech nahoru do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře, radši jsem se na sebe ani nepodívala do zrcadla a šla rovnou do sprchy. Nechala jsem vodu silným proudem stékat po mém těle. Odtékala ze mě tmavě hnědá barva, což byla směska krve a špíny.

Ve sprše jsem strávila opravdu celkem dlouho, než jsem konečně dosáhla úplné čistoty. Poté jsem zamířila k zrcadlu. V Centru byla zrcadla pouze v hale a ne na pokojích, protože by zřejmě mohla být velmi účinnou zbraní k sebevraždě.

Dívala jsem se na svou tvář, ale jako by to byl někdo jiný. Vypadala jsem o tolik starší, dokonce jsem kolem svých očí a pusy našla několik zřetelných vrásek.

„Roso, co to s tebou udělali?" zasténala jsem zničeně.

Vyšla jsem z koupelny a vydala se směrem ke svému pokoji. Na dveřích byla stále velká samolepka princezny, kterou mi tam nalepila matka. Princezny jsem vždycky nesnášela, proto jsem i tehdy protestovala, že bratr dostal na svůj pokoj samolepku toho, co má rád, a to dinosaurů. Upřímně řečeno, vůbec nevím, co bych si tam nalepila sama, kdybych mohla.

Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě se mi vybavilo několik vzpomínek. Ve většině z nich figurovala i Casuri.

Bylo až neuvěřitelné, jak vše vypadalo úplně stejně. Vše bylo na tom samém místě, na které jsem to položila. Bylo ale vidět, že se tu o to někdo staral, protože na věcech nebylo ani smítko prachu.

Otevřela jsem skříň, jestli tam nebude něco, co bych si mohla vzít na sebe, ale vše bylo asi o pět čísel menší, než bych potřebovala, takže jsem skříň s povzdechem zase zavřela. Justin byl naštěstí tak hodný, že mi půjčil něco z jeho oblečení. Svou uniformu bych totiž na sebe už nevzala.

Když jsem přišla do nemocnice, matka seděla u Casuřiny postele.

„Mami, děkuju, že jsi pomohla. Nevím, co bych si bez tebe počala," začala jsem. Do té doby si nevšimla, že tam jsem, takže sebou trochu cukla. Poté vstala a šla mě obejmout.

„Ani jsem se s tebou nestihla pořádně přivítat."

„Chyběla jsi mi."

„Ty mě taky, broučku. Jak ses měla celou tu dobu?"

„Ne moc dobře." Matka stále nevěděla o těch zvěrstvech a teď se mi úplně nechtělo říkat vše znovu. Vše se dozví na shromáždění obyvatel, protože předpokládám, že to bude, kromě volby nového krále, hlavní téma, „Jsem strašně ráda, že jsem zase doma. No, a jak sis vedla ty?"

„Já jsem celou dobu pracovala tady v nemocnici a občas jsem zaskakovala do školy. Už jsem zažila i horší práci, takže si nemůžu úplně stěžovat." Byla jsem ráda, že alespoň někdo se neměl nejhůř. Maminka byl ten poslední člověk, kdo by si tak hrubé zacházení zasloužil. Ona byla ta nejhodnější bytost, kterou jsem znala, a vždy mě se vším pomáhala.

„To jsem ráda. A co táta?"

„Víš, Roso, tvůj táta zemřel," stiskla mě ještě pevněji, jako by si myslela, že se zhroutím. A opravdu jsem se tak cítila, ale pouze uvnitř. Chtělo si mi brečet a řvát, ale nic ze mě nevyšlo. Jako by mi za ty roky všechny slzy došly.

„A jak?" vypravila jsem ze sebe.

„Před dvěma lety pracoval na stavbě nového sektoru v pracovním centru a něco na něj z výšky spadlo. Je mi to líto, Rosinko." Až teď se ze mě vydralo pár vzlyků. Celá ta léta jsem si představovala, jaké to bude zase spatřit svou rodinu, a nyní se vše rozplynulo jako pára nad hrncem.