Spolu

8

„Variovým dočasným nástupcem jsem nyní já. Proto vám slibuji, že ještě dnes vás dostanu z Centra ven. Je zde jediný východ, který pro vás byl po celou dobu nepřístupný a mohli ho využívat jen někteří zaměstnanci. Přes něj jsme k vám dostávali všechny zásoby z našich pracovních center, v nichž jsou zaměstnáni obyvatelé Saerthu. Až se všichni dostaneme ven, bude okamžitě svolána schůze obyvatelstva, kde proběhne volba nového krále a projednání všech změn. Všichni tam budou moci projevit svůj názor," odmlčel se, „A teď, abychom pouze nemluvili o věcech, které uděláme, začněme s pouštěním na svobodu. Otevřeme dveře a každý, kdo odloží svou zbraň na symbol souhlasu, bude propuštěn východem ven. Venku máme tým doktorů, kteří vám odstraní váš čip. Vaší povinností není zůstávat v této zemi, tudíž můžete klidně odcestovat. Pokud ale budete chtít žít zde, jste v Saerthu srdečně vítáni." Po těchto slovech velitel otevřel dveře a přijal prvního strážníka, který odevzdal svou zbraň.

„Vítejte na svobodě," řekl velitel a potřásl mu rukou. Poté odklopil velký poklop ve stropě a do místnosti proniklo světlo. Najednou jsem zatoužila být už venku. Ale ještě jsem chtěla počkat na Casuri.

Fronta rychle postupovala a venku už mohlo být takových třicet strážníků a dvacet studentů. Akce probíhala velmi poklidně.

Poté se ale najednou z davu vyřítil jeden ze strážníků a svým mečem bodl jiného strážníka, který zrovna odevzdával svou zbraň. Z tak klidného davu se najednou stalo spíše stádo, co se okamžitě bezhlavě vrhlo na toho útočníka. Hned, jak se jim ho podařilo zneškodnit, neskončili, ale začali bojovat proti sobě. Byl tam hrozný zmatek, ale já se prostě potřebovala dostat ke Casuri. Začala jsem mít výčitky, že jsem ji předtím opustila.

Lidé se tlačili dovnitř k nám. Zahlédla jsem velitele, jak bere ze stolu jednu ze zbraní, a uslyšela jsem výstřel. Nevím, jestli střílel jen do vzduchu, aby trošku zklidnil podmínky, nebo se i k němu rozšířila davová psychóza a bezhlavě se dal do boje.

Já se ale už neohlížela, sebrala jeden z mečů a vyrazila proti davu. Rozhodně jsem nechtěla nikomu ubližovat. Pouze jsem se chtěla dostat ke Casuri. Občas jsem se ale musela bránit, když na mě někdo zaútočil.

„Roso, vrať se!" křičel za mnou Zukar, ale já ho neposlechla. Rvala jsem se stále hlouběji do davu a nakonec jsem se dostala až dozadu, kde se k sobě vyděšeně tiskly naše nejmladší ročníky. Všimla jsem si tam Casuřiny sestry, kterou jsem rychle popadla do náručí, protože jsem věděla, že bych se pro ni musela stejně vrátit. Nejprve se mi vzpouzela a řvala, ale poté pochopila, že to nemá cenu, protože jsem se ji opravdu nechystala pustit.

„Teď potřebuju, aby ses podívala, kde je Casuri, ano? Já tě zvednu do výšky," řekla jsem jí a ona kývla hlavou. Zvládla jsem ji zvednout nad hlavu, i když byla opravdu těžká, ona se chvíli rozhlížela a poté odpověděla: „Je támhle. Kousek od nás." Ukazovala směrem, kde byl dav velmi hustý. Okamžitě jsem se tam vydala.

„Naposledy říkám, ať se uklidníte, nebo vyzkouším některé z tlačítek na vaše čipy," ozvalo se z rozhlasu. Na většinu to zapůsobilo a položili své zbraně na zem, „Takhle bychom se vážně nedohodli." Předtím tlačící se dav se trochu rozestoupil a já uviděla Casuri.

„Panebože," vyjekla jsem. Cas ležela v náručí Savika a měla celou zakrvavenou košili. Rozeběhla jsem se jejich směrem, „Saviku, okamžitě ji dostaň do ředitelny," přikázala jsem. Ostatní už se mezitím úplně uklidnili a udělali nám cestu. Velitel nám otevřel dveře, které předtím na ochranu zavřel. Já jsem zatím uklidňovala plačící Dellore.

„Potřebujeme doktora, teď hned," zavelela jsem.

„Vyneste ji nahoru k ostatním pacientům," řekl velitel. Poprvé jsem vystoupala nahoru do dlouhé chodby. Nebylo to ale takové, jaké jsem si to představovala. Byla tu spousta raněných a velmi málo doktorů.

Savik položil Casuri na zem a já mu předala Dellore. Okamžitě jsem se ke Cas vrhla a přiložila ruce na její ránu, aby tolik nekrvácela.

„Může se nám tady sakra někdo věnovat? Máme tu vážně raněnou!" zakřičela jsem, ale dostalo se mi pouze odpovědi od jednoho z nabručených doktorů: „To všichni tady. Musíte počkat!"

„Sakra, to nevidíte, že je pobodaná?" Tentokrát mi neodpověděl vůbec nikdo, „Saviku, chvíli tu zůstaň s ní, ano?" Já běžela opět dolů k mikrofonu.

„Jde nějak udělat, aby mě slyšeli v pracovním centru?" zeptala jsem se s nadějí velitele.

„To červené tlačítko s nápisem nouzová zpráva." Okamžitě jsem ho stiskla, „Prosím paní Meg Citto, aby se okamžitě dostavila do velké chodby před pracovním centrem."

„Povolení o opuštění budovy má od velitele stráží," doplnil mě velitel.

„Děkuju vám moc," poděkovala jsem mu a opět běžela za Casuri. Hladila jsem ji po vlasech a doufala, že přijde záchrana.

„Rosinko?" uslyšela jsem nad sebou. Tak mi říkala pouze moje matka.

„Mami! Děkuju, že jsi přišla. Tak strašně ráda tě vidím." Objala jsem ji. Cítila jsem, jak jí po tvářích tečou slzy, „Maminko, musíš mi pomoct. Casuri je zraněná." Rozbrečela jsem se. Dnes toho bylo vážně moc. Tolik událostí se nestalo ani v den, co mě přijímali do centra, a dokonce ani v den, kdy mě poslali na smrt.

„Neboj se, holčičko. Z toho se dostane," uklidnila mě matka a okamžitě začala shánět věci na její ošetření. Sledovala jsem ji a cítila se hrozně nepotřebně. O lékařství jsem nevěděla skoro vůbec nic a ničilo mě, že nemůžu nijak pomoct.

„Je něco, co bych mohla udělat?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem jen nečinně přihlížet a vidět všechny ty raněné, kterým se ještě žádné lékařské pomoci nedostalo.

„Nejlepší bude, když odvedeš tady malou ven, aby se na to nemusela dívat. A ty taky vypadáš, že potřebuješ trochu vzduchu. Jsi úplně bílá." Nevím proč, ale trošku mě to naštvalo. Jasně, že jsem byla úplně bílá, když jsem osm let nevytáhla paty z Centra.

Opět mě zachvátil smutek. Myslela jsem na to, že moje matka možná stále neví o těch zvěrstvech, co se nám v Centru děly. Bylo mi jí líto. Věděla jsem, že jí to úplně zlomí, až se o tom dozví.

Popadla jsem stále plačící Dellore za ruku a táhla ji dlouhou chodbou. Cestou jsme míjely všechny vážně zraněné pacienty. Snažila jsem se před nimi Dellore ochránit a šla jsem co nejrychleji. Sice už ji Centrum zničilo celé dětství, ale pořád toho nezažila tolik co já, se kterou pohled na zranění z bojů už nic nedělal. Centrum z nás vychovalo bezcitnou zvěř.