Spolu

5

Dny plynuly a obě jsme byly čím dál víc zoufalejší. Každý den jsme se modlily, aby Zuko přišel s nápadem, jak nás vysvobodit, ale stále se nic nedělo.

Jak moc bych dala za alespoň malou skulinku světla. Tma mě ničila. Ničila nás obě. A rozežírala poslední zbytky naší naděje.

Jako malé jsme si spolu vydržely hrávat celé dny a když přišel večer a matka řekla, že už Casuri musí jít domů, loučily jsme se, jako bychom se neměly vidět celé roky, ale přitom jsme se viděly hned další den. Po nástupu do Centra jsme hrozně toužily spolu zase prožívat tyhle momenty dětského štěstí a bezstarostnosti, ale bohužel už byly pryč. Jediné chvíle, kdy jsme se zase mohly cítit jako ty dvě malé holky, které si spolu hodiny vesele povídají, byly před spaním v pokoji. A když nám vzali i tyhle momenty, často jsem před spaním brečela a říkala si: „Vždyť jsem pořád ještě dítě. Nechci být bojovnicí, chci být zase tím bezstarostným, smějícím se dítětem." Nyní jsme ležely vedle sebe, držely se za ruce, ale už jsme se prostě nedokázaly vrátit zpátky do těch dětských let. Už bylo pozdě. Obě jsme byly dospělé a Centrum nám vzalo úplně všechno.

„Možná to bude znít šíleně, ale mám plán," vyhrkla jsem.

„Jsem jedno ucho."

„Zatím bude stačit, když se posuneme ke vchodovým dveřím a prostě budeme čekat, až přijde strážník s další mrtvolou. No a potom ho nějak zvládneme zlikvidovat. Dál to ještě nemám úplně promyšlený," řekla jsem a začala se pomalu posouvat směrem ke stěně.

„To hodláš zase improvizovat? Když jsi to udělala naposledy, skončily jsme obě tady," podotkla.

„Jo, ale tohle je jiná situace. Tohle je pokus o únik, ke kterému bude potřeba umět se vyhýbat strážníkům a kamerám a v případě nouze se i trochu poprat. Tady nezáleží na tom, co řeknu, ale co udělám, chápeš?" ztišila jsem hlas. Dveře byly sice opravdu silné, ale nemohla jsem riskovat.

„Jasně, já tohle všechno vím. Jenom mi to přijde trochu šílený, A to zase musíš pochopit ty. Na povrchu jsi možná silná bojovnice, kterou nic nezlomí, ale já tě znám už dlouho. Ty máš city. Tak si alespoň přiznej, že se taky bojíš. Co když nás chytí?" Její hlas se trochu třásl.

„Jo, bojím se. Ale důležitý je si nepřipustit všechny ty věci, co se můžou podělat," odmlčela jsem se, „Tohle zvládneme. Jednu svoji smrt jsme už přežily. Teď nás už nic nezastaví," objala jsem ji a cítila, že se právě slabě usmívá.

„Je to skvělý být ve světě bez čipů a bez pravidel. Za tohle by nás už od sebe odtrhávali." Než jsem stihla něco říct, ucítila jsem teplo jejích rtů na své tváři. Zůstala jsem jen strnule sedět, když se její rty začaly pomalu posouvat k těm mým. Srdce mi zběsile bilo, ale nevěděla jsem proč. Poprvé se svými jemnými rty otřela o ty mé a já jsem se od ní trošku odtáhla.

„Cas?" Snažila jsem se znít co nejklidněji, ale nedokázala jsem to.

„Je těžký se napoprvý trefit tam, kam chci, když je tu taková tma," řekla, jako by se nic nestalo a znovu přiložila své rty na ty mé a já se trochu uvolnila. Bylo to úplně jiné, než při té hře. Tehdy to z mé strany bylo plné vzteku a potřeby ukázat Centru svého válečného ducha, který se ve mně jejich výchovou stále více projevoval. Teď to ale bylo tak něžné, a to, co jsem cítila, nebyla touha po vzpouře, ale bylo to něco nepopsatelného v mém břiše, co tak šimralo a nutilo mě pokračovat dál.

„Říkala jsem si, že když jsem tvůj první a pravděpodobně i poslední polibek, tak by to mělo být o trochu hezčí a s menším publikem," zašeptala mi do ucha, „I když uznávám, že mezi mrtvolami to není o nic lepší." Zase se ke mně přitáhla.

Uslyšela jsem slabé skřípnutí. Okamžitě jsem se odtrhla a nastražila uši.

„Myslím, že přichází náš moment," prohlásila jsem pevným hlasem, i když ve mně byla malá dušička. Sáhla jsem do tašky, kterou jsem si připravila pro všechny případy a vytáhla jsem kapesní nožík.

„Ale co budeme dělat? Vždyť vůbec nemáme rozhodnuto, jak to bude probíhat." Její hlas zněl možná ještě vyděšeněji, než já jsem se teď cítila uvnitř.

„Neboj," než jsem to stihla doříct, rozevřely se dveře a já automaticky vyskočila na nohy. Jen, co postava vstoupila do místnosti, vrhla jsem se na ni ze strany, chytila ji pod krkem a řízla. V boji a zabíjení jsem byla opravdu trénovaná, proto jsem doufala, že jsem se trefila do správného místa. Zřejmě se mi to opravdu povedlo, protože moje oběť ze sebe ani nestihla vyloudit žádný zvuk a skácela se na zem.

Vyhlédla jsem ven a neviděla jsem žádného jiného strážníka. Zatím mi to vycházelo až moc dobře.

„Casuri, vyřízni mu prosím čip z ruky." Zvládla bych to samozřejmě sama, ale nechtěla jsem, aby se cítila málo nápomocná. Neváhala a můj úkol splnila.

„Teď mi prosím slib, že nebudeš nikam chodit. Ale opravdu. Je to hrozně důležitý." Snažila jsem se nasadit takový ten přísný hlas, kterým na mě vždycky mluvil ředitel, aby poznala, že to myslím absolutně vážně. Vzhledem k tomu, že jsem se dostala až sem, na mě ředitelův hlas nikdy moc nefungoval, ale spoléhala jsem na Casuri, že mě poslechne.

„To tě mám nechat jít samotnou, když ani nevím, co máš v plánu?"

„Já taky nevím, co mám v plánu, ale musím jít sama. To je menší šance, že nás chytí. Tak prosím, slib mi to."

„Dobře, ale jestli tě chytnou, bude to jenom moje chyba."

„Na to nemysli," řekla jsem a políbila ji do vlasů. Poté jsem vzala čip, dala si ho do kapsy a vyplížila se ze dveří. Sklepní chodba byla opuštěná, ale čím více jsem se přibližovala ke schodům vedoucím do školy, tím více jsem slyšela hlasů a tím více ve mně narůstal strach. Přestala jsem chápat svoje počínání. To chci vést válku sama proti celému vedení Centra? V boji jsem si sice dost věřila, ale tohle by nezvládl ani ten nejlepší bojovník na světě. Teď jsem z toho ale už nemohla vycouvat.

Děkuju moc za vaši podporu. Moc si jí vážím.
janinka123