Spolu

1

„Dobré ráno, studenti," ozvalo se z rozhlasu, „pokud ještě stále ležíte ve svých postelích, rychle vstávejte, protože dnes nás čeká velmi speciální den. Slavíme osm let od založení naší školy. Proto prosím všechny, aby se do deseti minut shromáždili v jídelně, odkud si budeme postupně zvát jednotlivé ročníky do slavnostní haly, jak to znáte z předchozích let." Při těchto slovech se mi chtělo zvracet. Nesnáším, když se ředitel, tedy pan král, i když takhle bych ho dobrovolně nikdy nenazvala, snaží působit příjemně, jen kvůli tomu, aby mladší ročníky nevěděly, jaký je to tyran.

Do té doby, než vám je deset, se k vám chovají velmi vlídně, skrývají před vámi všechna zvěrstva a také pravý důvod, proč jste uvězněni v Centru, odkud se nedá odejít. Jakmile jste ale starší, vše se obrátí. Najednou nejste jejich oblíbený žáček, který je pochválen, když se mu něco povede. Najednou jste pouze jejich loutka, musíte dodržovat přísná pravidla, jste hlídáni na každém kroku a rozhodně nesmíte nic namítat, když do vás vpichují neznámé látky a trénují vás v boji.

Dnes je den, kdy my, nejstarší, budeme muset skládat sliby a ti malí chudáci z druhého ročníku poznají, co je toto opravdu za místo. Tak moc závidím těm nejmladším, kteří mají ještě jeden rok šťastné nevědomosti před sebou.

„Asi bychom měli jít, Roso," upozornil mě můj spolubydlící Zukar, který si už na sebe navlékal sváteční uniformu. Měl pravdu. Časovač na mém čipu už netrpělivě blikal a já jsem zrovna v tento den nechtěla mít žádné problémy.

Na chodbě jsme se připojili k našemu ročníku a společně jsme poslušně došli do jídelny. Dnes nám naservírovali mnohem bohatší snídani než normálně, ale jinak to vypadalo na den jako každý jiný. Ve veřejných prostorách se všichni chovali tak nějak zmanipulovaně. Nechtěli mít problémy s naším velectěným ředitelem a všemi jeho zastánci. Já jsem ale bohužel měla bojovnou povahu, takže jsem se k takovému chování nikdy nesnižovala.

„Prosím žáky prvního ročníku, aby se dostavili do slavnostní haly, děkuji." Pokaždé, když jsem slyšela ten jeho odporně sladký hlas, měla jsem sto chutí zařvat něco, za co bych rozhodně šla rovnou na smrt. Vždy jsem se ale nakonec uklidnila. Problémů jsem za těch osm let měla už opravdu mnoho.

První ročník měl jen krátkou přednášku k pravidlům a určitě ještě dostali na cestu nějakou odměnu. Je mi jich tak líto. Je mi líto, že stále věří, že až dostudují tuto školu, budou propuštěni a budou s vděkem vzpomínat na výcvik, který jim Centrum poskytlo. To je ale lež. Hned, jak se tam venku vzpamatujeme, půjdeme do války. Pro pana krále uděláme vše. Jsme mu přece vděčni za to, že nás zachránil.

Když nás přivezli do Centra, dali našemu ročníku tak týden na rozkoukání a vzlykání po našich domovech a poté nastolili takový režim, že už si nikdo ani nevzpomněl na své rodiče, protože se bál, že ty čipy, co do nás nacpali, umějí číst i myšlenky.

Ředitel si pozval druhý ročník, v němž byla i malá Dellore, sestra mé kamarádky Casuri, která měla ve tváři smutný výraz a já na ni soucitně pohlédla. Nesměla jsem ji ani obejmout. V podstatě jsem nesměla vyjádřit žádné emoce. Tak to bylo v pravidlech.

Jak jsem tak viděla ty malé děti, myslící si, že přednáška bude stejná jako každý rok, vzpomněla jsem si na to, jak jsem byla stejně stará jako ony.

Houfy dětí se řadily před vchodem do haly. S některými z nich jsem se už vídala v minulé škole, ale u několika z nich jsem ještě ani neznala jejich jméno. Ostatně měla jsem tu Casuri, moji nejlepší kamarádku, takže jsem zatím neměla potřebu se s nikým jiným sbližovat. Nikdo nevěděl, proč jsme byli pozváni, ale někde v hloubi duše jsme věřili, že nám řeknou, že nás přišli navštívit naši rodiče, nebo že nás pustí za nimi. Měli jsme spoustu otázek, které se nám za ten týden nashromáždily, ale neměli jsme nikoho, koho bychom se na ně zeptali. Strážníci, kteří hlídali před naším pokojem, nikdy nepromluvili a nikoho z vedení jsme ode dne našeho přijetí neviděli.

Všechny nás nahnali do haly a zamkli za námi dveře. V tu chvíli jsme pocítili strach. Byli jsme v podstatě na úplně neznámém místě, kam nás násilím odvlekli, a teď jsme byli v místnosti s člověkem, který stál vedle křesla s řemeny na přivázání rukou a nohou, a z jeho tváře se dalo vyčíst, že to křeslo hodlá použít.

„Posaďte se a prosím vás o absolutní ticho. Jak jistě víte, před lety, když jste ještě nebyli na světě, nás postihla přírodní katastrofa. Většina obyvatel našeho ostrova ji přežila a to díky úkrytu, který jsem nechal postavit, protože jsem věřil, že vy, naše budoucnost, se dokážete postarat o to, abychom na planetě zemi přežili v klidu a míru, který si však budeme muset vydobýt. Předchozí týden jste měli poslední chvíle na to, abyste odpočívali, ale teď už začne váš výcvik. Řeknu vám jednu věc, kterou si zapamatujte: Abyste dosáhli svého, musíte jít přes mrtvoly. A my z vás za příštích patnáct let vycvičíme bojovníky, kteří budou oddaně bojovat za svou zem a nebudou se bát toto heslo použít v praxi. Všichni si ještě dnes přečtěte pravidla, jak se zde budete chovat, která budou pověšena na dveřích vašich pokojů. Nyní sem postupně přistupujte pro přidělení čipu." Vyvolal první jméno a třesoucí se obrýlený chlapec se posadil do křesla hrůzy. Člen stráže ho k němu okamžitě připoutal. Vzal nožík a začal řezat do jeho ruky. Chlapec hlasitě křičel, ale po chvíli omdlel, zatímco se na něj všichni ostatní museli dívat. Strážník poté ránu vydezinfikoval, vložil do ní čip a zašil ji.

Toto byl první den, kdy si mě vedení všimlo. Snažila jsem se udržet a nekřičet. Potřebovala jsem jim nějak vzdorovat. To mi zůstalo až doteď. Koukala jsem se do prázdna se rty semknutými bolestí a z oka mi tekly slzy. Slzy bolesti, ale také slzy síly. Za ten den jsem dospěla. Pochopila jsem, že abych dokázala přežít, musím být silná a nesmím se poddat bolesti.

Dveře do slavnostní haly se otevřely a původně usmívající se děti vypadaly, jako by pět let v kuse nespaly. Všechny si držely ovázanou ruku a v očích se jim zračila bolest a zmatek z toho, co právě prožily. Znaly toto místo již osm let, ale až teď ho poznaly v tom správném světle.

Nyní přišlo i na náš slavnostní okamžik. Byli jsme jako vždy odvedeni do slavnostní haly, zopakovali jsme si, pro nás již rozšířená, pravidla a poté přišlo na sliby. Každý musel svůj slib říkat zvlášť, takže po chvíli se z toho stala velmi nudná událost. Já jsem přišla na řadu mezi posledními.

„Já, Rosana 3478 slibuji, že budu navždy sloužit svému pánu, plnit své rozkazy a dodržovat pravidla. Zároveň se tímto zavazuji, že po ukončení výcviku budu vždy bojovat na straně Centra, i když půjde o můj vlastní život. Jsem poctěna, že mohu být součástí týmu, který znovu zavede řád na zemi a Centrum, své bydliště, které miluji, nikdy nezklamu." Tato slova mi šla přímo proti srsti, ale samozřejmě jsem si nedovolila nic namítat. Přistoupila jsem opět po osmi letech ke křeslu hrůzy, kam mě připoutal ten stejný strážník, jaký mi vkládal do těla čip. Zdálo se mi, že si mě pamatoval. Vzal nůž a začal mi vyrývat mé číslo, 3478, na rameno. S křečovitě sevřenými prsty jsem to zvládla. Vlastně po těch všech pokusech, co na nás za ty roky dělali, tohle opravdu nic nebylo. Navíc dnes jsem na to byla připravená. Brali to za jakýsi symbol, že jsme už navždy s Centrem spjati.