Spolu

12

Blížila jsem se k náměstí a čím dál více mě sužovala nervozita. Lidé se sem už pomalu scházeli a zdáli jsem viděla, že je před nimi postavené malé pódium s mikrofonem. Při pohledu na to mi přeběhl mráz po zádech. Sáhla jsem do kapsy, abych zkontrolovala, jestli mám s sebou proslov. Když jsem ho nahmatala, trochu jsem se uklidnila, ale stále jsem se cítila hrozně. Záleželo mi na tom, abych řekla všechno, ale zároveň bych se nejradši někam schovala a nechala mluvit lepší řečníky.

„Roso!" zaslechla jsem za sebou.

„Zuko," objala jsem ho. Neměla jsem čas si s ním promluvit od té doby, co mě zachránil. Vlastně, co nás všechny zachránil.

„Gratuluju k navržení."

„Díky, ale snad si nemyslíš, že chci opravdu vládnout?"

„No, myslel jsem, že třeba...," nedokončil větu.

„Vždyť mě znáš. Mohla bych snad já být královnou?"

„Já myslím," zpražila jsem ho přísným pohledem, „že se na to vůbec nehodíš." Poklepala jsem ho po rameni a popřála mu hodně štěstí s jeho proslovem. Poté jsem pokračovala dál.

Myslela jsem na Casuri, že tu teď nemůže být se mnou. Tak ráda bych jí měla při sobě, až budu na pódiu. A taky mi přišlo nespravedlivé, že nemůže říct obyvatelům, co si myslí, přitom by na to měla úplně stejné právo jako všichni ostatní z Centra.

Došla jsem až k pódiu, kde už čekali všichni, co měli dnes mluvit. Spatřila jsem tam i velitele, se kterým jsme si vyměnili krátký pohled. Vypadal velmi potěšen, že jsem se dostavila.

Ozval se signál, oznamující začátek shromáždění. Doteď hlučící lidé se najednou utišili a upnuli své zraky na pódium, kam za velkého potlesku vylezl velitel.

„Obyvatelé Saerthu, s lítostí v srdcích se dnes loučíme s Variem III., králem, který nám všem pomohl v těch nejhorších časech." Na druhou stranu pódia vystoupali dva svalovci a umístili tam rakev s ředitelem. Byla prosklená, takže jsem se na něj znovu musela podívat. Byl čistý, jako by ho mydlili celou noc a všimla jsem si, že rána po noži je pryč. Pravděpodobně ji skvěle zamaskovali. Oficiální oznámení totiž říkalo, že ředitel zemřel na infarkt. Přišlo mi to odporné, že ho ještě takhle vystavovali na pódiu.

„Naposledy teď vzdejme hold činům pana krále, díky nimž jsme se tu dnes sešli tak v hojném počtu. Věnujme mu prosím minutu ticha." Sklopila jsem hlavu a dodržela posvátnost tohoto okamžiku, i když jsem Varia ze srdce nesnášela a tento okamžik mi přišel naprosto absurdní.

„Nyní ale poprvé a naposledy otevřeme téma událostí, které se staly za posledních osm let a poté, zvolením nového vládce, symbolicky uzavřeme tuto kapitolu našich životů. Někteří z vás poslali před osmi lety své děti do Centra. Mysleli jste si, stejně jako původně většina z nás, že půjde o školu, kde bude o vaše děti výborně postaráno. Bohužel se zde staly věci, které nás všechny, uvnitř přítomné, poznamenaly. Dozvíte se o nich od některých z našich studentů a personálu, kteří to zažili na vlastní kůži. Proto prosím přivítejte Zukara Kenta, studenta, který chodil do nejvyššího ročníku Centra, obor technologie." Z tváří lidí se dal vyčíst zmatek, přesto ale přivítali Zukyho potleskem.

„Děkuji vám," začal svůj proslov. Byl nervózní, ale snažil se to skrýt. Já to na něm ale už za ty léta poznala. Vždycky tak křečovitě pohyboval svými prsty. Překvapilo mě ale, že nemá žádný papírek, kde mi měl svůj proslov napsaný, „Byl jsem pověřen, abych vám pověděl něco o vnitřním zařízení Centra a technologiích v něm využívaných. Tak tedy začněme." Ruku, jejíž prsty se opět začaly tak nezvykle pohybovat, radši uzavřel do pěsti, „Nepříjemnou stránku Centra, co se týče technologií, jsme na vlastní kůži pocítili hned týden poté, co nás do něj odvedli. Bylo nám deset let a zavřeli nás do velké haly, odkud nebylo úniku. Postupně nás začali čipovat. Mluvím o těch miniaturních čipech, které jsme v sobě museli mít až do předvčerejšího dne. Vkládány do nás byly bez jakýchkoli anestetik. Všichni jsme museli být přivázáni v křesle a říznuti do ruky, kam poté strážníci vložili čip." Většina lidí se teď na Zukyho dívala s velkým zděšením. Přišlo mi to směšné, že já jsem podobná zvěrstva, někdy i horší, musela prožívat každý den a oni jsou vyděšení už z první věci, co slyší. Pomyslela jsem si: „Vítejte v našem světě. Takhle jsme si žili."

Zukarův proslov byl celkem dlouhý. Mluvil o využití čipů, o kamerách, přečetl pravidla a nakonec se krátce zmínil o bodovém systému, čímž mi udělal prostor, abych mohla plynule navázat.

Když velitel opět vystoupal na pódium, úplně jsem se rozklepala. Na mluvení před tolika lidmi jsem se opravdu necítila. V Centru to bylo jiné. Byla jsem od nich oddělena stěnou a jejich reakce jsem viděla pouze malým oknem. A navíc, teď jsem měla mluvit i před lidmi, kteří o pravém Centru neměli ani zdání, ale hlavně před mojí matkou, čehož jsem se bála nejvíc.

Stiskla jsem k sobě oční víčka a v duchu si řekla: „Musím se vrátit do normálního života. Musím v sobě zase objevit lidskost. A teď to svými slovy ztvrdím před všemi lidmi." Velitel mě ohlásil a já pevným krokem vykročila. Přestala jsem vnímat, co se okolo mě děje, pouze jsem se soustředila na svůj proslov.

„Dobrý den, já vám teď povím něco víc o bodovém systému a o části Centra, která byla před všemi studenty skrývána. Každý student měl svých 10 bodů. Jakékoli porušení pravidel mu je odebíralo. Na začátku jsme to nebrali nijak vážně, protože jsme ještě nevěděli, co se stane poté, co nám body dojdou. Mysleli jsme si třeba, že budeme mít nějaká omezení, nebo budeme muset třeba týden uklízet. Potom ale člověku z mého okolí došly body. Bylo to jen kvůli maličkostem, například, že přišel o pět minut později na hodinu, protože zaspal. Za tyto přestupky byli lidé trestáni v podstatě už na hodině, jelikož je většinou učitelé neměli rádi. Jednoho dne byl ale tento nejmenovaný člověk zavolán do ředitelny, a to byl ten moment, kdy jsem ho viděla naposledy," zadržela jsem slzu. Všimla jsem si, jak se z ticha, které tu panovalo, vytvořilo ticho ještě větší.

„Kdo chybí?" zeptala se učitelka nerudným tónem a práskla do lavice. Zrovna jsme měli hodinu počtů a všichni jsme byli v polospánku. V tu chvíli do třídy vletěl Hugo.

„Moc se omlouvám, paní učitelko. Musel jsem si jít vyzvednout unifomu do sušárny a byla tam fronta." Učitelka se na něj pouze ďábelsky usmála, jako by už věděla, co přijde. Chvíli na něj jen tak upřeně hleděla, a když se mu rozblikal čip, znovu se pousmála.

Hugo musel do ředitelny. Pamatuji si poslední pohled, který mi věnoval. Nebyla v něm vidět ani špetka strachu. Já jsem mu opětovala pohled spíše pobavený, který jako by říkal: „To se dalo čekat." Strašně dlouho jsem se potom proklínala. Přitom jsem opravdu nemohla vědět, že to bude poslední den, co ho uvidím.