Spolu

18

Přiblížil se večer, což znamenalo začátek té opravdové svatební párty. Jestli byl Saerth na něco vysazený, tak to byly právě oslavy. Hrála hlasitá hudba, lidé pili, bavili se a všichni měli na tvářích úsměvy. Já jsem si mezitím stihla promluvit se Zukarem, který byl v obzvláště veselé náladě. Pravděpodobně toho už dost vypil. Alespoň na mě už nebyl naštvaný, že se o našem vztahu dozvěděl až po zásnubách. Bohužel na něj alkohol měl i horší vliv, což se projevilo tím, že nám s Casuri vybral pomalou skladbu, na níž jsme si měly zatancovat. Bylo mi jasné, že to asi jednou přijde, ale stejně jsem v hloubi duše doufala, že lidé budou tak opilí, že na to třeba zapomenou.

Samozřejmě, že jsem si s Casuri chtěla zatancovat. Pouze jsem měla nervy z toho, že naposledy jsem tancovala na té desetivteřinové noční párty v Centru.

„Smím prosit, Vaše Veličenstvo?" pronesla Casuri s vážným výrazem.

„Bude mi ctí, Vaše Veličenstvo," odpověděla jsem a obě jsme se rozesmály. Všichni lidé se rozestoupili a udělali kolem nás kroužek. Chytila jsem ji kolem krku a zabořila hlavu do jejího ramene. Nechala jsem své nohy, aby se pohybovaly, jak chtějí, a překvapivě mi to vycházelo.

„Miluju tě," zašeptala jsem.

„Já tebe taky."

Hudba pomalu ustala a mezi lidmi se vytvořila ulička. Nevěděla jsem proč, ale asi měla přijít další tradice, o které jsem neměla ani tušení.

Po chvíli do místnosti vstoupila žena nesoucí malého chlapečka v náručí.

„Překvapení!" vykřikli všichni naráz. Chvíli jsem jen nechápavě koukala, ale potom jsem v chlapci poznala známou tvář.

„Gratulujeme, vše je zařízeno." S Casuri jsme se na sebe podívaly. Štěstím jsme pomalu ani nemohly mluvit. Netušily jsme, že to bude trvat tak krátce. Žena ke mně beze slova přistoupila, podala mi chlapce a uklonila se.

„Ty jsi Ramin, viď?" usmála se Casuri a natáhla k němu ruku. On si ji chvíli prohlížel a potom se chytil jednoho z prstů. Zrovna si vybral ten, na kterém se třpytil nádherný prsten.

„Ma-ma," zažvatlal a začal s jejím prstem třást. Roztomilejšího synka jsme si vybrat nemohly.

„Těší mě, já jsem Casuri a tohle je tvoje další maminka Rosa," otočil na mě hlavu, trochu se pousmál, ale poté se vrátil ke své předchozí činnosti třesení a teď už i ožužlávání Casuřiného prstu. Už teď jasně dával najevo, kterého z rodičů bude mít radši.

„A co bude s těmi ostatními?" vzpomněla jsem si na naši poslední návštěvu nemocnice, kde bylo stále ještě hodně opuštěných dětí.

„O ty už je také postaráno. Hodně lidí, kteří ztratili své děti v Centru, se rozhodli vzít si některé do péče," odpověděla žena, kterou jsem v nemocnici často potkávala.

To štěstí, které v tu chvíli zaplňovalo místnost, se ani popsat nedalo. Na Ramina jsme se byly podívat už před pár týdny. Bylo mu teprve pět měsíců, když jeho rodiče utonuli při havárii na moři. Naši pozornost hned upoutala jeho obrovská modrá kukadla, kterými na nás v nemocnici zvědavě hleděl.

Párty se zase rozproudila, ale už bylo docela pozdě. Alkohol se stále pil ve velkém, ale já se mu snažila vyhýbat s výmluvou, že musím být zodpovědný rodič. Sice bylo dnes opravdu co oslavovat, ale já věděla, že bych jinak byla absolutně nepoužitelná, což se mi zdálo hloupé, protože jsem si chtěla dnešek užít co nejvíc.

Casuri se až tolik nehlídala a začaly ji napadat nejrůznější způsoby jak se vypařit: „Lásko, co kdybychom se šly projít?"

„Nemyslíš, že bychom tu měly zůstat? Vždyť oslavují nás."

„To jo, ale teď už si nikdo nevšimne, že tu nejsme. A navíc, Ramin by neměl být dlouho v takovém hluku," hodila na mě psí oči.

„No, je pravda, že už je tma."

„A tak dlouho jsme se nedívaly na hvězdy," doplnila mě.

„Tak jdeme," vzala jsem ji za ruku, Ramina jsem vzala do druhé a společně jsme se rozběhly směrem ke dveřím. Vzhledem k tomu, že Casuri s velkým rámusem srazila jeden květináč, myslím si, že si nás všichni museli všimnout, ale nechali nás jít.

Vyběhly jsme ze dveří a Casuri mě okamžitě začala táhnout směrem k našemu starému domu. Zastavila se až na louce za ním, kde jsme jako malé vždy pozorovaly hvězdy.

„Sice jsme teď trochu starší, ale kdy jindy se vrátit do bezstarostného dětství, než v den naší svatby," prohlásila a posadila se na zem.

Snažila jsem se ji zastavit: „Co když je tam bláto a zničí se ti šaty?"

„Stejně už na nich mám hlínu z toho květináče. A taky myslím, že už je nebudu potřebovat. Ty jsi ta nejlepší kamarádka, manželka, královna a určitě budeš i nejlepší matka, jako si vůbec můžu představit, takže už si ty svatební šaty nehodlám brát pro nikoho jiného." Políbila jsem ji.

„Miluju tě a samozřejmě si taky neplánuju brát nikoho jiného, ale to neznamená, že ty šaty musím zničit," řekla jsem a začala vytahovat z tašky pončo, abych si sedla alespoň na něj. Nestihla jsem to, protože mě stáhla za ruku dolů, takže jsem si po té zemi vyválela rovnou celá záda.

„Vidíš to, Raminku? Tvoje maminka se stala rodičem teprve dneska, ale už teď začíná ztrácet to své rebelství," zašeptala.

„Hele, hele, to zas pozor. Rozhodně nemám v plánu, aby se ze mě stala nějaká usedlá ženuška."

„Jak myslíš," zasmála se. Uraženě jsem se převalila na bok.

„Tak maminka se s námi asi nebaví, ale to nevadí, protože o hvězdách už od ní vím všechno. Například támhle je hvězda Tyranosaura rexe."

„Lex," ozvalo se z úst toho malého stvořeníčka. Otočila jsem se zpátky na ně. Opět jsem měla slzy v očích, protože jsem si moc dobře uvědomovala, jaké jsem měla štěstí. Kdyby mi někdo ještě před pár měsíci řekl, že se dostanu z Centra ven, vdám se, stanu se královnou a budu mít syna, koukala bych na něj jako na blázna. Teď už ale vím, že všechno je možné.

„Já vás miluju," oba jsem je objala a políbila na čelo. Společně jsme si lehli na tu zablácenou zem a sledovali hvězdy. Přišlo mi, jako bychom se opravdu zase přenesli zpět do dětství. Akorát teď nás bylo o jednoho navíc.

„Perfektní konec, k ne úplně nadějnému začátku," pronesla Casuri a políbila mě.

„Konec? Tohle je teprve začátek. To, co bylo předtím, se nepočítá."

Toto je konec příběhu, ale v další časti na vás čeká ještě krátká báseň a poděkování.
janinka123