Angličtinář z Univerzity ✓

2. Večer za mnou přijď

Alex Ryan

Nemohl jsem usnout. Pořád jsem ji měl před očima. Jak tam seděla. Viděl jsem ji. Cítil jsem povinnost, ji chránit.

Lily

Nemohu z něj celou přednášku spustit oči. Zachránil mě.

,,Tak jdeme na to. Budete chodit podle abecedy a vezmeme to odzadu. Jako poslední na seznamu je Wakefieldová. Lilien." dodá a vzhlédne do řad. Zastaví se mi srdce. Proč to vzal odzadu? S tím jsem nepočítala. ,,Kdepak ji máme?" zamrká

Mlčky se zvednu a scházím dolů po těch zabijáckých schodech, které vedou až ke katedře

,,Jen Lily." vzhlédnu skromně do jeho očí

,,To je fuk." věnuje mi krátký chladný pohled a začte se do svých připravených otázek. Napadne mě, jestli si na včerejšek vůbec pamatuje. Nemyslím v ten moment na nic jiného, než na jeho velké ruce, které držely Samovu zakrvácenou hlavu a na ty silné rány pěstmi, které mu dával jednu za druhou ,,Tak máme tu první otázku, slečno Wakefieldová.." skočí mi do mých myšlenek profesionálním tónem

Mám totální tmu. Slyším jeho slova, ale jakoby procházela skrz mě. Dívám se mu do těch temných očí a myslím jen na to, jak mě v baru zachránil. V takové rychlosti Sama chytil pod krkem, hodil ho na zem a dal mu tolik, že jsem měla pocit, jakoby se všechny mé rány v srdci, které mi Sam v posledních letech způsobil, rázem jedna po druhé zahojily.

,,Haló? Rozumíte otázce?" probere mě z myšlenek ten jeho klasický netrpělivý, strašně nepříjemný tón a pak mi ještě pro jistotu zaluská prsty před obličejem, abych se asi probrala

Zmatená jeho nynějším jednáním v porovnáním s tím včerejším, zakroutím hlavou a ucítím, jak mě v očích zaštípají slzy. Párkát zamrkám, abych je zahnala, ale jsem slabá. Srdce je silnější.

,,Příště věnujte více času učení a ne posedávání po barech." zasyčí s posměchem profesor, něco odklikne v počítači, pak si něco odškrtne na papíře a zapíchne do mě chladný pohled ,,Nebo tam pro mne máte ještě něco?" opře se v křesle a v lavicích to zašumí. Znovu zakroutím hlavou a s první řinoucí se slzou opouštím halu

Před další přednáškou tam ale musím zpátky. Otřu slzy a zhluboka se nadechnu. Zmateně zvednu zrak k tomu člověku, do kterého jsem právě nesoustředěním vrazila. ,,Omlouvám se.." pomáhám mu sbírat papíry ze země, které se mu nárazem rozlítaly po chodbě

,,Zase vy!" zjistím, že jsem vrazila do Ryana a že mu právě pomáhám sbírat nějaké z testů. No nemám já štěstí?

,,Já na vás mám ale štěstí. V každém případě jsem se rozhodl, že vám dám ještě šanci a přezkouším si vás. Ale kdybych nebyl včera svědkem toho..." odmlčí se ,,Přijďte za mnou dnes večer nahoru do kabinetu. Přesně v sedm hodin." úplně v klidu se otočí na patě a jde si přivolat výtah. Dveře výtahu se otevřou, on bez mrknutí oka nastoupí a aniž by se na mě aspoň jedinkrát podíval, zmizí.