Angličtinář z Univerzity ✓

3. Můžete to zopakovat?

Opatrně jsem zaklepala na dveře. Hodinky na mém levém zápěstí ukazovaly přesně sedm. Školní chodby byly temné, myslím, že už tu nikdo kromě Alexe Ryana a mě není.

,,Dále." ozve se Ryanův hlas

Vkročím dovnitř. Vzala jsem si na to docela krátkou sukni, pečlivě se nalíčila a vlasy jsem si vyčesala do velkého drdolu. Profesor Ryan o mě ale nezavadí pohledem. ,,Posaďte se." ukáže dlaní na protější židli u jeho stolu začten do nějakého papíru ,,Tak naučená?" ptá se svého papíru, zatímco si promne vousy na bradě, jakoby nad něčím přemýšlel. Teprve teď se na mě podívá. Neodpovídám. Když se naše oči potkají, nesměle přikývnu a pokusím se o úsměv. Cítím, jak se mi třesou nohy. Nervozně nasucho polknu a Ryan se tomu hlasitému zvuku nenápadně uchechtne. ,,Namalovala jste se." zklopí pohled zpátky k papíru ve své ruce a opře se do opěradla svého koženého křesla. ,,Tím si ale nepolepšíte. Rozhodující jsou vědomosti." pronese do ticha

Trcohu rozhozeně zalapu po dechu. ,,Proč jste se mě včera zastal?" zeptám se ho tiše, jako bych dopředu věděla, že na mou otázku neodpoví

,,Přišla jste složit zkoušku nebo jste si jen přišla popovídat?" zamračí se

,,Samozřejmě." zlopím oči k zemi ,,Jsem jen po tom včerejšku.." zastrčím si pramínek vlasů za ucho a nervózně se ošiju ,,Vůbec jsem vás tam neviděla.. a ten kluk.. Sam.."

,,To, co se včera stalo, je minulost. Nezajímá mě, kdo byl ten kluk. Už o tom nechci slyšet ani slovo." opře se o předloktí a pod jeho chladným pohledem mě zastudí celá kůže ,,Nebránil jsem vás, zasáhl bych takhle kdykoli bych viděl nějakou nespravedlnost. Tak si od toho nic neslibujte." zašeptá ,,Jsem už prostě takovej." dodá skoro neslyšně ,,Tak slečno Wakefieldová," vyskočí najednou ze svého křesla a složí si dlaně na prsou, zatímco mě pomalou chůzí obchází jako nějaké zvíře ,,uděláme takovou domluvu." dojde k oknu a hledíc ven do tmy se opře o parapet ,,Tu zkoušku vám dám." klesne hlasem a já se nechápavě narovnám ,,Vím dobře, že jste velice chytrá." otočí se na patě, opře se zády o zeď a sleduje moji překvapenou tvář ,,Ale budu od vás za to něco chtít."

,,Ano?" zeptám se s kamennou tváří, napadají mě různé věci, co by za to mohl chtít. Nic z toho nedostane.

,,Možná to bude znít trochu zvláštně.." usměje se potutelně ,,Možná si budete říkat, že jsem nějaký blázen.." ztiší hlas

,,Ano?" snažím se urychlit ten šok, co mě čeká

,,Musím navštívit svou sestru. Žije v Montrealu.." promne si vyčerpaně oči a pak dodá ,,Nemohla byste mi dělat doprovod?" vydechne ,,Vím, zní to zvláštně.." svraští nešťastně rty do tenké čárky ,,Zůstalo by to jen mezi námi." dodá tiše

Dívám se tomu tajemnému muži do očí ,,Moc tomu nerozumím." zastrčím si nervozně jediný volný pramínek vlasů ,,Pozval jste si mě sem, večer," zmíním významně ,,abyste mě přezkoušel, místo toho mě zvete na výlet do Montrealu, výměnou za to, že budu mít hotovou zkoušku?"

,,Nezvu vás na žádnej výlet," postaví se rázem a dojde ke mně ,,potřebuji doprovod." zastaví se u mě a pak povolí výraz ve tváři ,,Jste jedna z mých nejlepších studentek na angličtinu. Má sestra chystá jako každý rok večeři, kde se sejde celá naše rodina. Nechci tam jet sám." pronese tiše a posadí se zpátky do křesla

,,Mám předstírat, že jsem vaše přítelkyně?" vyhrknu dotčeně

Profesor Ryan se mi hluboce zadívá do očí ,,Byl by to pro vás problém?" jeho pohled je tak naléhavý ,,S tou vaší prořízlou pusou?" neodpustí si jedovatou poznámku, až ho to samotného pobaví a levý koutek mu sjede do škádlivého úsměvu. Kombinace tvrdého pohledu do očí a letmého úsměvu, který mu vytvořil neodolatelnou vrásku u pusy mi nedovolí protestovat. ,,Celá rodina by to uvítala, že.. bych nepřijel sám." dodá ještě zlomeným hlasem. Vyrazilo mi to dech. Nechci se rozhodovat příliš ukvapeně a proto raději ještě chvíli nepromluvím.

,,Nic jiného po vás nežádám. Nechci po vás žádné nezákonné věci, nic proti školnímu řádu."

,,Ne?" nakloním hlavu na stranu a vesele se zazubím

On s kamennou tváří a upřímným pohledem, do mých dokořan otevřených očí přívalem adrenalinu, zakroutí hlavou

,,Obchod je to dobrý." dám si nohu přes nohu a poupravím si lem sukně, která odhaluje mé stehno. Ryan sleduje každý můj pohyb, pak mi vzhlédne do očí. ,,Proč nepoprosíte nějakou ze svých kamarádek? Určitě jich máte spoustu."

,,Poprosil jsem vás." zapíchne do mě ostrý pohled

,,Bránil jste mě v tom baru, protože nenávidíte nespravedlnost, nebo proto, že.."

,,Slečno Wakefieldová," vstane z křesla a postaví se těsně ke mně ,,vás jsem vůbec neviděl, zaslechl jsem řev nějakýho mindráka a pak jsem zaregistroval, jak uhodil nějakou holku, které potom plivnul do obličeje.." odmlčí se ,,na tohle jsem se prostě nezvládl koukat."

,,Takže jste se.."

,,Dál to nebudeme rozebírat." skočí mi do řeči netrpělivým zlým tónem a v jeho očích uvidím šlehat plameny

Olíznu si horní ret, zatímco mu stále vzhlížím do očí. Mlčky kývnu a pak se opatrně dotknu dlaní jeho dlaně. Zastudí mě prstýnek na jeho prsteníčku. Trochu překvapeně k němu zvednu tvář a zadívám se mu do očí. Z jeho pohledu se mi podlamují kolena, ale ovládnu se. Jsme u sebe tak blízko, vidím každý jeho pór. Vidím, jak se mu zvedá hruď, cítím jeho smyslnou vůni. Vidím plameny v jeho očích. ,,Fajn.." zašeptám tiše a pomalu se přiblížím k jeho rtům. Naše rty se na okamžik dotknou.

,,Dost." rozpojí naše dlaně a ucouvne dozadu ,,Přesně tohle od vás nepožaduji." povytáhne obočí a dá si ruce v bok

,,Takže.." nadechnu se zhluboka ,,Kdy odlétáme?"

,,Osmnáctého." řekne a upraví si kravatu ,,Zabookuju dvě letenky."

,,To je za tři dny." vyhrknu

,,Ano, rodičům můžete říct, že jste byla vybraná na školní kurz, pak vám něco vytisknu, abyste měla důkaz."

Sleduju jeho tvář ,,Asi lžete v životě často." ušklíbnu se a pak si vyměníme veselý pohled

,,Děkuju vám, že mě v tom nenecháte." poprvé se na mě usměje. Takhle přirozený úsměv jsem si u tohohle chlapa ani neuměla představit. Pochopila jsem, že pod tou tvrdou krustou schovává malý kousek citu. ,,Teď běžte. Já tu mám ještě nějaké věci." usadí se zpátky do křesla a začne se přehrabovat v papírech ,,Pak vám dám před odletem pár instrukcí."

,,Instrukcí?" seberu kabelku pověšenou přes opěradlo židle

Profesor už je zabrán do práce a už mě zase příliš nevnímá. ,,Instrukcí?" zopakuju

,,Na to je ještě čas." usměje se na mě znovu ,,Mějte se hezky. Zkoušku vám teď zanesu do školního systému."

,,Tak dobrou noc." opětuju mu upřímný úsměv a odejdu z jeho kabinetu

***

Následující den se na jeho hodině posadím až úplně dozadu. Dnes nás ale na přednášku dorazilo nějak málo.

,,Poprosil bych všechny, kdo sedíte až támhle vzadu, abyste si přesedli dopředu, je tu spousta místa." Ryan vyčkává, až se usadí poslední

,,Všichni." řekne přísně a mně je jasné, komu je to směřováno ,,Pojďte se posadit dopředu slečno Wakefieldová." slyším, jak se snaží ovládat svůj hlas

,,Ještě si dojdu pro kafe."

,,Na to zapomeňte. Teď jste na mé hodině. Tady nebudete otravovat s nějakým kafem!" vyletí a pak si vyčerpaně protře oči ,,Posaďte se dopředu." zase ten starej Alex Ryan

Neochotně se zvednu a s věcmi se přesunu přímo před něj, do první lavice. ,,Jste spokojený?" naznačím mu rty

Raději dělá, že nic. Dál už o sebe nezavadíme pohledem.