Angličtinář z Univerzity ✓

4. Chci tě zpátky

To místo jsem z duše nenáviděl. Hřbitov v noci a ještě v tak hustém dešti vypadal docela strašidelně. Ze sedadla spolujezdce jsem vzal velkou květinu a šel ji tam tátovi položit. Z úcty. Z úcty, která mým studentům povětšinou chybí.

Tolik si to vyčítám. Kdyby nebylo toho dne, mohli oba dva žít.

S kytkou v ruce jsem vyběhl do deště a zastavil se až u tátova hrobu, kde jsem jí vyměnil za tu starou a chvíli jsem tam jen tak stál a upíral na něj tupý pohled.

,,V dnešním světě by ses zbláznil, tati. Moc mi chybíš..." vydechnu ,,Autorita se u mladých lidí vytratila. Vůbec bys jim nerozuměl. Možná jsi odešel v pravou chvíli.. " polknu naprázdno a zmoklej se posadím do auta.

Doma si dám sprchu a když si vážu kolem pasu čistý bílý ručník, vzpomenu si na Molly. Sjede mi pobaveně levý koutek a pak se propadnu do snění. Zatímco se mi před očima míhá její tvář, její průzračné modré oči a široký úsměv, zaslechnu její smích, který se mě zase snaží utopit v nekonečném, bolestivém vzpomínání.

,,Dost!" zarazím se, prudce zatřesu hlavou a Mollyin smích utichne

Otevřu si pivo a snažím se trochu koncentrovat. Začnu s připravováním testů, když mi zapípají ve schránce tři nově příchozí maily. Pomyslím si, že to bude dost naléhavé a tak schránku okamžitě otevřu. Nejspíš Bergerová.

"Mám si s sebou vzít nějaké speciální oblečení?" zpráva od Lily Wakefieldové, protáčím oči v sloup a pro jistotu všechny tři maily v podobném znění vymažu.

Když pak ulehám do postele, spočítám, že by mému otci bylo dnes úžasných šedesát let. Lidi, kteří dělají váš život opravdovým, by neměli odcházet. Pak zavřu oči a sním o Molly. Zase ten její smích. Bože. Ty její krátké bílé šaty, voňavé vlasy, její upřímný srdečný pohled...

V tomhle nemůžu usnout. Dojdu do kuchyně a otevřu si pivo. S pocitem, že mě za to nikdo nenařkne, si dávám nohy na stůl a připíjím si na tátu. ,,Tak na tebe, tati!" pozdvihnu několikátou flašku proti temné obloze plné hvězd a pak už jen cítím, jak se mi rozjíždí úsměv do ztracena.

Zvonění budíku v 5:15 mě totálně zabilo. ,,Ahh božee! Proč jsem takovej debil?" nadávám si hned, jak zamáčknu toho malýho drnčícího sráče ,,To nemůžu dát!" chytím se za třeštící hlavu a padnu zpátky na polštář

Nakonec to dám. Přijel jsem na přednášku přesně v čas. Snažím se, aby studenti nic nepoznali. Připravím si materiály a začnu přednášet o používání správných gramatických výrazů. Dneska se nenamáhám chozením, znaveně sedím za katedrou a používám minimum slov. Pravděpodobně všichni v sále pochopili, že jsem dneska totally off, ale taktně to přecházejí.

,,Tohle si v každém případě napište. Ukážeme si to na příkladu." nemotorně vstanu ze židle a přejdu k promítací tabuli, na které je nějaký random článek dvou lidí ,,Emmett používá zkrácenou vazbu, načež Lily," povytáhnu obočí nad tím jménem ,,říká spisovně správně vše, jak se patří v uctivých dopisech. Začneme číst." posadím se nazpět a z nepohodlé židle se podívám poprvé do řad. Zapátrám v přítomných tvářích, ale Lily tu dnes není.

***

,,Dobrý den paní Torresová." vydechnu, když mi přijde otevřít Mollyina máma a potěšeně se na mě usmívá

,,Dobrý den, půjdete dál?" z jejího domu se line vůně kávy

,,Ne, to ne. Včera jsem byl tátovi na hřbitově, tak mě napadlo, že se za vámi dnes zastavím a popřeji vám upřímnou soustrast."

,,To máme dneska ale skutečně špatné počasí, pojďte dál pane Ryane." řekne mi paní Torresová a já mlčky přikývnu

Posadíme se před velké francouzské okno a já, zatímco přikládá do malých kamen, pozoruji stékající kapky po okenních tabulkách.

,,Díky bohu, že mi zůstalo alespoň jedno z mých dětí." vydechne a uskrne ze svého hrnku s kafem ,,Od té nehody," zlomí se ji hlas ,,jsem si začala mnohem více vážit všeho, co mi ještě zůstalo."

,,Vím, že to pro mě nemůže být tak těžké, jako pro Vás, ale věřte, že na Molly myslím každý den."

,,Pro nás oba je to těžké stejně. Svého otce jste miloval, já zase svoji dceru."

,,To já taky.." zašeptají mé rty neslyšně a pak se napiju svého kafe

,,Tak na lepší časy." pozdvihnu na odlehčení hrnek kávy, kterými si přiťukneme a vyměníme si milý úsměv

,,Jak to jde u Vás na škole? Něco nového?"

,,Čím dál víc mě to tam přestává bavit. Už jsem dokonce uvažoval, že to zabalím. Přeci jen tam už učím sedm let." vydechnu ,,Za pár dní poletím za sestrou do Montrealu." zmíním se, ale o Lily pomlčím.

,,Páni." zapálí si cigaretu ,,Jste silnej. Prvně sám." významně se na mě usměje a já zklopím pohled ke své sklenici ,,Ano." polknu ztěžka

,,A co vy paní Torresová?"

,,Přestaňte s tou paní Torresovou. Říkej mi Sue." podává mi dlaň

,,Alex."

,,Dáš si?" nabídne mi krabičku cigaret

,,Dám. Jednou za čas to neuškodí. Stejně umřeme všichni do jednoho." zarazím svá slova, hned potom, co mi dojde co jsem právě řekl

,,To je v pořádku." zakroutí hlavou ,,Už jsem s tím docela srovnaná." řekne, ačkoli je mi jasné, že se matka se ztrátou svého dítěte nemůže nikdy v životě srovnat

,,To bude Will, určitě tě rád uvidí. Zůstaneš na večeři?" široce se na mě usměje, když bouchnou vchodové dveře v chodbě

,,Tak jestli to nevadí, moc rád. Děkuju." přijmu pozvání

,,Zdravím tě, chlape! Tak ty mi takhle chodíš za ženou?" pobídne mě vesele Will a pak se poplácáme po ramenou

,,Ahoj? Nevzpomínám si už, jestli jsme si tykali. Přeci jen je to dlouhá doba.."

,,Will." podává mi okamžitě ruku, aby oficiálně stvrdil naše tykání

,,Alex."

,,Však já vím. Kolikrát jsem říkal Sue - Kéž by nám ten Alex zůstal v rodině napořád. Naše dcera měla na chlapy skvělej vkus." poškrábe se ve vlasech. Pak se všichni společně posadíme ke stolu a Sue podává večeři.