Angličtinář z Univerzity ✓

13. Věkovej rozdíl

,,Ahoj." zapípá mi zpráva od Philla, zatímco jsem v baru zůstala sama

,,Ahoj." odpovím

,,Máš teď čas?"

,,Phille, jsou dvě hodiny ráno."

,,Já vím, chtěl jsem s tebou jen mluvit. Promiň, jak jsem na tebe vyletěl kvůli Ryanovi. Slyšel jsem, že ho chtěj vyhodit ze školy."

,,Už ne. Zůstává." odpovím okamžitě a rychle zhasnu displej hned, jak se Alex Ryan vrací zpátky do baru. Mlčky na sebe hledíme. On má ve tváři dost zvláštní výraz.

,,Zítra odlétáme, měli bychom se do té doby od sebe držet dál.." uzemní mě Ryan

,,A proč?"

,,Slyšíš se, co říkáš? My dva spolu nemůžeme nic mít."

,,Mimo školu ano." namítám

,,Lily. Ne." zasekne do mě nekompromisný pohled ,,Prostě to nejde. Musíš se s tím nějak srovnat."

,,Já ale nechci. Vždyť se ti to líbilo, nebo ne?"

,,O to nejde. Vážím si své práce a jednoho dne by se na to určitě přišlo. To si nemůžeme ani jeden z nás dovolit."

,,A co když podlehneš jiný studentce a stejně tě vyrazí?"

,,To bych neudělal. Na tohle já prostě nejsem." uchechtne se

,,Ne? A co to mělo být teď se mnou?" mrknu za sebe k barovému pultu

,,To je něco jiného. Ty jsi.."

,,Ne Alexi, je to úplně to samý. Všechny prvačky jsme pro vás profesory úplně to samý. Neděláte v nás rozdíl."

,,Ty nejsi stejná jako ostatní." zapíchne do mě svůj pohled a připadá mi, jako by chtěl ještě něco dodat

,,Tak v tom případě ničemu z toho nerozumím. Kdybych ti za to opravdu stála..."

,,Asi už to zavřeme. Jsou dvě ráno." ignoruje Alex má slova a pohlédne na hodinky ,,Měli bychom se před odletem trochu vyspat." přejdu to s úšklebkem, vezmu svojí kabelku a Alex za námi zamkne bar.

,,Kde vlastně bydlíš?" napadne mě

,,Bydlím se svojí mámou támhle na konci té ulice."

,,Se svojí mámou?" zkoprním

,,Jo."

,,Myslela jsem, že žije taky v Montrealu."

,,Ne, narodil jsem se tady, vyrůstali jsme tu se sestrou. Máma tu bydlí dál. Nechtěl jsem ji nechat samotnou, když táta umřel."

,,Jak je to dlouho?"

,,Dneska je to rok." uslyším, jak hlasitě polknul

,,To je mi moc líto."

,,Jo." vydechne a zasune ruce do kapes ,,Jeli se s mojí přítelkyní podívat na mou přednášku. Chtěli mě překvapit." pokrčí smutně rameny

,,Ty máš přítelkyni?" rozbuší se mi rozhořčením srdce

Ryan jen zakroutí mlčky hlavou ,,Cestou to do nich na dálnici napálil kamion. Oba byli na místě mrtví."

,,Bože.." pronesou mé rty doopravdy procítěně ,,To mě moc mrzí." pohladím ho po ruce

,,Nemusí, už je to rok.."

,,Ne, je to teprve rok." odvětím vážně ,,A opravdu mě to moc mrzí. Kdybych to věděla, tak bych s tebou strávila dnešek jinak."

Ryan se na chvíli odmlčí a pak se mi podívá do očí ,,Vlastně," polkne naprázdno ,,jsi první, se kterou jsem se od té doby líbal."

 Neříkám na to nic. Tiše si toho vážím a pak jen řeknu ,,Už chápu, proč jsi byl tak mimo."

,,Mimo?" nakrčí čelo ,,Jako, že jsem tě přestal líbat?"

,,Mmh," přitakám

,,To není kvůli tomu, co je dneska za den. To v tom nehraje žádnou roli. Je to jen tím, že jsi..." odmlčí se a hledá ta správná slova ,,Jsi na mě příliš mladá." vydechne po chvíli ,,Jen si to vezmi. Je mi třiatřicet, tobě čerstvejch dvacet. Třináct let rozdíl, to je přeci šílený.." pokrčí rameny ,,Hrála sis na písku s bábovkama, zatímco jsem si já honil u péčka.." zkonstatuje rychle situaci

Přinutím se k úsměvu ,,Řekl mi právě můj profesor." pokrčím rameny a pak se tomu zasměju

Pomalu dojdeme před můj dům ,,Takže v sedm tady." usměje se

,,A ty instrukce?" nakrčím čelo

,,V letadle bude času dost. Dobrou noc." usměje se, otočí se na patě a odchází prostředkem široké ulice