Psycho Captor (Marcus Gunnarsen CZ) || POZASTAVENO

Part 5

Následujících pár dnů by se dalo označit za poměrně klidné období. Pokud to teda tři dny byly. Podle nástěnných hodin tomu tak bylo, ovšem za tu krátkou dobu, co tu byly uvěznění si zvykli na to, že jejich únosce je zcela nepředvídatelný. Teď ho ale už nějaký ten čas neviděli. Když už jim o sobě nějak dává vědět, tak jídlem, které jim pravidelně podstrkoval skrz malý otvor ve dveřích.

Většinu času strávili v tichosti. Nora si četla, zatímco Marcus se mermomocí snažil vymyslet způsob, jak se z téhle šlamastiky dostat. Často se však přistihl, jak místo toho pokukuje po blondýnce na druhé straně místnosti. Slabé světlo stolní lampy ji osvětlovalo snědou bezchybnou tvářičku. Lehce zaoblená líčka měla načervenalá, ale v modrošedých očích se jí odrážel strach. Několikrát nutil sám sebe, aby se nezvedl, nedošel až k ní a neschoval ji prameny blonďatých vlásků, jenž ji spadaly přímo do obličeje, zpátky za ucho.

Zrovna ji opět hlídal pohledem, když se najednou železné dveře otevřely a dovnitř vstoupil muž. V ruce, jež měl nataženou před sebe, pevně svíral zbraň a střídavě s ní mířil na Marcuse a Noru.

Vyskočila z křesla, v němž seděla a celá rozklepaná začala couvat ke zdi, aby od něj byla co nejdále. Srdce ji zrychleně bušilo, dokonce ho cítila až v krku. Najednou pocítila, jak ji někdo obmotal prsty kolem tenkého zápěstí a stáhl si ji na pevnou hruď.

Marcus ji pevně objal. Chtěl ji dát najevo, že tu není sama a že se jí pokusí ochránit, kdyby bylo potřeba.

,,Jak se vám zatím líbí váš nový bejvák?" zasmál se muž s pistolí hrubým nechutným hlasem. Oba zatoužili skočit mu po krku. Zcela jistě by se jej i pokusili zabít.

,,Co po nás chcete?!" odvážil se jako první promluvit Marcus. Musel si pečlivě hlídat hlas, aby před tou malou dívenkou, co mu spočívala v náručí, nedal najevo svůj vlastní strach.

,,Oba si sedněte na ten gauč!" poručil muž, ukazujíc hlavní pistole na pohovku hned vedle nich. Radši poslechli, než aby se nechali zastřelit.

Poté únosce volnou rukou sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý předmět. Když se ostrá čepel žiletky zaleskla v matném světle, Nora se bezmyšlenkovitě ještě víc přitiska k Marcusově hrudi. K její hrůze ji čepelku doslova vrazil do ruky. Pak hrubě chytl Marcusovo zápěstí a stále na něj míříc zbraní, mu jediným pohybem roztrhl rukáv, čímž tak odhalil jeho zranitelnou pokožku.

,,Teď mu sem krásně vyryješ jeho jméno, jasný?!" přitáhl ho blíž k Noře, aby na něj bez problémů mohla dosáhnout.

,,Cože?!" zděsila se a do očí se jí hrnuly slzy, ,,ne, to neudělám! Neublížím mu! Nemůžete mě do toho nutit!"

,,To si jenom myslíš, princezno!" s agresí v hlase ji přitiskl zbraň až ke spánku, což zapříčinilo její bolestné vykviknutí. ,,Do prdele! Dělej! Nebo zhebnete oba!"

,,Noro," šeptl Marcus, volnou rukou jemně pohladíc dívku po tváři mokré od slz. Když na něj upřela ubrečené oči, srdce v hrudi se mu bolestně stáhlo. Bylo strašně vidět ji tak vystrašenou a utrápenou. ,,Udělá to," prohodil k muži, jenž stále držel hlaveň u její hlavy, ,,jen na ni, prosím, přestaňte mířit."

,,Ale ať si pospíší," procedil netrpělivě skrz zuby a ustoupil pár kroků do zadu. Stále je však mě na své mušce.

,,Tak do toho," jemně svou servírku pohladil po líčku, aby ji tak dodal odvahy. Pokusil se i povzbudivě usmát, avšak ani to moc nepomohlo.

,,Nezvládnu to," zavrtěla rázně hlavou. Nedokázala mu ublížit. Vždyť to byl jen obyčejný člověk, který nikdy nikomu nic neudělal. Nechápala, proč by za to teď měl trpět. Připadala si jako bezmocná loutka. Nemohla nic dělat sama ze svobodné vůle. Jen čekala na to, až onen neznámí muž zatahá za nitky a určí její následující kroky.

,,Dobře," přikývl Marcus a něžně ji chytil za ruku, v níž neustále držela ostrou žiletku. ,,Takže společně..."

Než stačila něco namítnout, už vedl její ruku. Přitlačil ji ke své tenké kůži na předloktí a ostrou hranou udělal první čáru.
Cukl sebou. Netušil, že to bude až tak bolet. Musel to však vydržet. Není žádný jiný cíl než to dokončit.

Už přes slzy ani neviděla, co dělá. Blonďák si stále její rukou vyrýval na pokožku další a další písmenka. Z ran se mu postupně začínala tlačit ven krev. Předloktí měl již celé zarudlé a nemohla si ani nevšimnout toho, jak zatíná zuby. Pohlédla mu do tváře, z níž dokázala vyčíst jen utrpení. V tu chvíli trpěla s ním, i když to necítila fyzicky, duševně řvala bolestí...

Hola 👌💗
Tak je tu new chapter ☺️
Co říkáte? 😜
Jinak jsem se rozhodla přeměnit svůj osobní instagram na nějaký, kde budu když tak dávat info o knížkách a tak... 🤗
Tákže kdyby jste mě chtěli sledovat 👇

Jinak příšerně moc děkuju za 30 sledujících 😱 je to pro mě neuvěřitelné číslo za tak krátkou dobu 😍💛
Miluju vás 🔥
Mucq 😘