Slunce už pomalu vycházelo, když Stephanie ležela ve své posteli a snila o tom, jaké by bylo žít jiný život. Nakonec se sebrala, oblékla a z pokoje tiše vyklouzla. Odebrala se do knihovny. Byla to jediná místnost, o které věděla, že tam bude zaručeně sama.
Vklouzla dovnitř. Bloumala mezi regály a hledala něco, co by ji zaujalo a odvedlo myšlenky jinam.
Byl tu klid. Zvenku začaly zpívat tiše ptáci, jinak nebylo slyšet vůbec nic.
Steph se zamračila a prudce otočila až ji vlasy zavlály. Zvuk za jejími zády se jí nelíbil. Měla pocit, jakoby tam někdo rychle přeběhnul.
Od té chvíle už kroky slyšela všude. Zacpala si uši, měla strach. A stále ji ovládal pocit, že ji někdo sleduje. Neměla ráda, když někdo ví více než ona. Když on ji může vidět a ona jeho ne. Srdce ji prudce bušilo. Rychlími kroky zamířila ke dveřím ven. Neustále se rozhlížela a vždy trochu popoběhla. Když už viděla východ, ucítila, jak jí něčí ruka sevřela vlasy a zatáhla dozadu. Tím Stephanie klopýtla. Ozval se výkřik a rána. Modrovláska letěla vzduchem, její záda narazily na tvrdou, studenou stěnu.
Otevřela oči, které semkla ve strachu.
Nad ní se tyčil Remus. Dlaně měl opřené kousek od její hlavy. Svým tělem jí zamezil možnosti úniku a jeho pohled rozhodně neříkal, že se s ní chce pobavit o látce ze školy.
''R-Remusi..?'' vykoktala Stephanie vyděšeně. Jeho oči s jejím hlasem ještě více zčernaly.
Modrovláska se cítila tak malá. Bezmocná. Rukama se objala a vlastně jen čekala,co se vude dít.
Remus vyjadřoval opravdový respekt, a potom, co ji hodil přes polovinu místnosti se rozhodla neprostestovat.
ČTEŠ
"Sáhni jí na zadek!" {Neplecha Ukončena}
Fanfiction''Sáhni jí na zadek...'' touhle větou to vše začalo. Byla by to vcelku nevinná věta, kdyby ruka Blacka nedopadla zrovna na zadek Stephanie Weston. Tiché, šedé myšce, jejíž srdce ale bylo vyrobené z ohně. ! Upozornění - vlastnosti postav se neshodují...
