Justin
Byli jsme tu všichni, celá rodina Lucy a já. Uběhla pomalu hodina a my pořád nic nevěděli. Seděl jsem na té plastové židli a přemýšlel nad tím, co mohlo bejt jinak, aby se tohle nestalo. Neměl bych se za to vinit, ale měl jsem pocit, že kdybych ji přemluvil, ať nechodí, nic by se nestalo. Mamka mi vždycky říkala, že se věcí stávají z nějakého důvodu a nemá cenu uvažovat nad tím, co kdyby. Jenže teď to bylo jiný.
„Kdy uvidím maminku?" slyšel jsem hlas Chloe. Podíval jsem se jejím směrem a překvapivě zamrkal, když stála u mě. Hned jsem si všiml jejího smutnýho pohledu. Nedokázal jsem si představit, co se jí honí hlavou, ještě, když to zažila. Zajímalo by mě, co se přesně stalo, ale ptát se jí na to byl nesmysl. Tohle malý stvoření mělo fakt štěstí, že se jí nestalo nic vážnýho.
Rozhlídl jsem se po ostatních, kteří asi čekali, co budu dělat. Povzdechl jsem si, musel jsem se sebrat, když je tady Chloe a pravděpodobně pořádně neví, co se děje.
„Pojď sem..." poklepal jsem na svoje nohy. Pomohl jsem ji, aby si mi sedla na klín a hned si okolo mě obmotala ty její drobný ručičky. Docela jsem se divil, že tu chtěla bejt takhle se mnou. Předpokládal jsem, že když jsou tu všichni, bude u nich. Vždyť mě znala chvíli, ale sám jsem si všimnul a uvědomoval si, že mě má ráda. Nevadilo mi to, i já ji měl rád, Lucy měla úžasnou dceru stejně jako byla ona sama.
„Maminka je na operaci, víš? Ty jsi byla v ordinaci na ošetření, maminku vzali ale jinam protože má větší bolístku, ale neboj se, brzo ji uvidíš" snažil jsem se jí to nějak vysvětlit. Nemohl jsem jí říct, že se Lucy stalo něco vážnějšího, myslím, že už takhle má špatný tušení. „Tak dobře" řekla a hrála si s mým řetízkem na krku. Nechal jsem ji, byl jsem rád, že se nějak zabavila a dál se nevyptávala.
Pohledem jsem zase zavadil k ostatním. Trochu se usmívali při pohledu na mě a Chloe, ale když jejich myšlenky zabloudily zpátky k Lucy, posmutněli stejně jako já. Její rodina ji milovala, ta moje mě taky, ale ne to nebylo takhle. Nikdy jsem snad neviděl, že by měl někdo takhle silný rodinný pouto. Vím, že to existuje, ale až teď jsem to viděl na vlastní oči.
Seděli jsme tu další hodinu. Chloe mi už usínala na hrudi, čemuž jsem se vůbec nedivil, byla noc a normálně by už dávno doma spala v posteli. Pravděpodobně by ji Lucy hnala spát.
„Zlato klid, Lucy bude v pořádku, je to bojovnice..." slyšel jsem hlas Willa. Podíval jsem se jeho směrem. Uklidňoval Ashley, která brečela stejně jako Abby a její mamka. Kdyby tu nikdo nebyl, asi bych se taky složil, ale musel jsem to držet. „Nesmíš se teď stresovat..." hádal jsem, že narážel na její těhotenství. Měl pravdu, ale možná právě díky jejímu stavu se jí ještě hůř ovládaly emoce.
Za chvíli se otevřely dveře a z nich vyšlo několik doktorů. Chtěl jsem rychle vstát, jenže pak jsem si uvědomil, že mám na sobě Chloe, a tak jsem zůstal sedět. Ale i tak se ta malá roztomilá holčička probudila a začala si třít oči. Zvedlo mi to koutky úst nahoru.
„Jak na tom je?" zeptal se jednoho z doktorů Lucy táta. Znovu mi začalo bít srdce, čekání než to vyslovil mě zabíjelo. „Slečna je mimo ohrožení života, měla vnitřní krvácení, které jsme zastavili. Dále má zlomenou ruku a praštila se do hlavy. Zásah do hlavy by však neměl mít žádné následky, ale tím si budeme jisti až se slečna probudí" řekl nám.
Hned jsem si v hlavě začal přemítat všechny její zranění. Co když ztratí paměť? Vybavoval jsem si všechny ty filmy, který jsem kdy viděl. Zlomilo by mě, kdyby si třeba nepamatovala na mě, ale horší by to bylo, kdyby si nedokázala vzpomenout na svojí vlastní dceru. Ne! Takhle nesmím přemýšlet, doktor řekl, že žádný následky by bejt neměly.
