Summer Love [CZ]

29. Kapitola - Samá překvapení

" Proboha!" vyjekla jsem a dala si ruku před pusu. Mlasknul a stočil pohled k zemi. " ... Jako bych nevěděl, co dělám. Elis, tehdy - před několika roky - jsem se tomu oddal. Ublížil jsem víc lidem než si myslíš. Teď toho lituju. Snažím se to ovládat. Uvědomil jsem si to až, jak si se na mě dívala přes ten bazén. Občas mě to prostě popadne a já začnu jednat. Nedokážu se bránit. Většinou mě něco vytočí. Je to od doby, co mi máma ve dvanácti umřela. Zbyl mi jenom otec. Nesnáším ho. Domů přišel ožralej a zmlátil mě jen tak, protože se mu chtělo. A já si to vylejval na ostatních včetně tebe." povzdechl si. Zavřel oči. Neutrálně jsem se na něj dívala. " Kdy ... ehm.. kdy -" přerušil mě. " Kdy jsem se to dozvěděl?" přikývla jsem. " Několik týdnů před touhle dovolenou. Byl jsem na sebe naštvaný a to mě vyprovokovalo. Nechal jsem to plynout. Nevnímal jsem čas. Nezajímaly mě pocity ostatních. Vždyť jsem tě málem zabil," polkla jsem. Jen ta předstvala byla hrozná. Rozbolela mě hlava. " Měl bys jít," řekla jsem. Pohlédl na mě. " Dneska je toho na mě hodně. Měl bys jít," přikývl a přešel k oknu. " Co to děláš?" vyjekla jsem. " Jdu pryč," odvětil. " Takhle jsem to nemyslela!" ušklíbl se na mě. " Mám tu žebříček," zazubil se. " Oni by mě sem nepustili," mávl ke dveřím. Nebyla jsem si jistá, jestli myslí rodinu a přátele nebo sestry a doktory. " Ale přiznej si to, Thomasová," pohlédl mi do očí. " Nejsem ti lhostejný. Pořád ke mě něco cítíš," zašklebil se a vylezl. Vykulila jsem oči. To snad nemyslí vážně! 

        Ozvalo se zaklepání na dveře. Nadskočila jsem. Do pokoje vešla usmívající se sestřička. " Máte již povolené návštěvy," usmála se. " kdyby se vám něco nezdálo zazvoňte." ukázala na zvonek a vydala se z pokoje. Zrovna jsem přemýšlela o tom, jaký měl John štěstí, když se ozvalo znovu zaťukání a do pokoje vešel Andrew. Usmála jsem se na něj. Díval se na mě tím svým neodolatelným pohledem. Když stál nad postelí naklonil se ke mě a silně mě obejmul. Cítila jsem jeho vůni po dlouhé době. Zabořila jsem hlavu do jeho ramena. Trochu se odtáhl a políbil mě na rty. Usmála jsem se. " Bál jsem se o tebe," řekl a hleděl mi do očí, v kterých byla vidět bolest. " Já vím," pronesla jsem a podívala se na peřinu. Přisedl si na postel ke mě. Pevně jsem ho držela za ruku. " Už tě nikdy nechci pustit," zadívala jsem se mu do očí. Trochu se pousmál. " Já tebe taky ne," odvětil a přitáhl si mě k sobě. Zachumlala jsem se do jeho náruče. " Už je ti líp?" zeptal se mě. Přikývla jsem. " Hlavně teďka. Když jsem tu s tebou," cítila jsem jak se pousmál. Políbil mě na temeno hlavy. " John ještě nechytli," řekl po chvíli ticha a já při jeho jméně nadskočila. " nikdo neví, kde je." dodal a mě se rozbušilo srdce. Naprázdno jsem polkla. Mlčela jsem. " Víš, včera jsi měla odletět. Ale nestalo se tak, protože se do toho zamotal ten parchant. Na jednu stranu mě to děsně štve, ale na druhou máme pro sebe pár dní navíc," "Mmm, to jo," odvětila jsem. Ozvalo se zaklepání na dveře, za kterými se objevila hlava Isabell. Vešla do pokoje s Jasonem a mamkou. Usmála jsem se na ně. Isabella ke mě přišla a obejmula mě. " Bála jsem se," zamumlala mi do ramene. Když se ode mě odtáhla překvapivě mě i Jason obejmul. " Už bude jen líp," řekl s úsměvem. " Snad," odvětila jsem a zadívala se na všechny. Andrew stále seděl na posteli. Nahmatala jsem jeho ruku a chytla jí. Usmál se na mě. Zadívala jsem se do jeho očí. " Jak je ti?" zeptal se Jason. " Už dobře. Hlavně, když tu všichni jste," podotkla jsem. " Doufám, že jsi chtěla dodat 'až na jednoho člověka'," ozvalo se ode dvěří. Všichni se otočili za hlasem. Vykulila jsem oči a usmála se od ucha k uchu, když jsem ji uviděla ve dveřích. Přišla ke mě a silně mě objala. " Lucy!" vydechla jsem. " Jsme tu vždy pro sebe pamatuješ?" zašeptala. " Bylo mojí poviností přiletět za tebou," " Jak jsi věděla co se stalo?" zeptala jsem se nechápavě. " Tvoje mamka a Isabell mi volaly. Když jsem to uslyšela zarezervovala jsem si první let a sbalila to nejnutnější. A tramtadadá! Jsem tady!" musela jsem se zasmát. V tu chvíli jsem měla takovou radost, že jsem to ani nedokázala popsat. Chvíli jsme klábosili a všechno jsem Lucy vyprávěla. Žasla na celým tím dějem. Něco začla ťukat do mobilu a pak mi ho podala. Byl tam text jen pro mě. UŽ MI FOTKU POSÍLAT NEMUSÍŠ mrkla na mě a kývla k Andrewovi. Nechápavě jsem na ní koukala. A potom mi to došlo. Chtěla abych Andrewa vyfotila. (= Kapitola 9. Poradna Lucy - chat) Zasmála jsem se a přikývla. Najednou se za dveřma ozval křik dvou lidí. Někdo vtrhl do pokoje. " Nemáte právo tam chodit!" vykřikla sestra běžící za mým otcem. " Chápu, že mě tu nechcete, ale myslím, že by vás to mohlo zajímat," začal, ale sestra si nedala pokoj. " Okamžitě opusťte pokoj nebo zavolám ochranku! Je vám zakázán vstup do tohoh -" přerušil ji. " Mohla byste chvíli mlčet?" zeptal se jí, ale samozřejmě nečekal na odpoveď. Chtěla něco námítat, ale nenechal ji mluvit. " Toho kluka, Johna Bradleyho, chytli. Je ve vězení. Našli na místě kameru a mají proti němu důkazy." řekl. Někdo si oddychl, někdo se začal usmívat. Já jsem se lekla a následně litovala svého výkřiku " Ne!", protože způsobil, že se ke mě všichni otočili a nechápavě na mě civěli.