Summer Love [CZ]

25. Kapitola - Bojovat až do konce

Ten hajzl mě tu nechal na pospas smrti! pomyslela jsem si naštvaně. Nůž jsem si bolestivě vyndala a tiskla si k raně šaty. Zkoušela jsem se postavit, ale byla jsem natolik oslabená, že jsem prostě nemohla. Motala se mi hlava. Zůstala jsem sedět a zvažovala celý svůj život. Všechny lidi, co jsem znala, a co jsem s nimi zažila. Mamka, otec, Isabella, Lucy, Andrew, Ronnie, Jason, Kristy, Lissy, John,... Škoda, že jsem u sebe neměla papír a tužku. Chtěla jsem napsat dopis, že je mám ráda a ať žijí dál. Vzpomněla jsem si, že mám u sebe mobil. Nahmatala jsem ho v kabelce, kterou jsem si položila na stranu hned, co jsem přišla. Mobil se zdál hodně těžký. Těžko se mi myslelo. Ztěžka jsem polkla. Zase bolest. Blížila se má smrt. Jednou mě tu někdo najde. Spíš moje kosti. Měla jsem tak ochablou mysl, že jsem si představovala jak někdo píská. Nebo to byla realita? Najednou se přede mnou objevil otec s igelitkou v ruce. Přesně přede mnou se zastavil a podíval se na mě. " Ach Elisabeth. Kam jsi to dotáhla? Myslel jsem, že poslední den, kdy tě uvidím bude až ti bude osmnáct a ty se odstěhuješ daleko od nás. Rozhodně jsem si nemyslel, že to bude, jak sedíš ve vlastní kaluž krve," povzdechl si. Protočila jsem panenky. " Ty mi nehodláš pomoct, že?" zeptala jsem se chraplavě, ale odpověď jsem znala. " Vlastně, když jsme tu tak sami, mohli bychom si konečně promluvit, jako otec a dcera, co myslíš?" odpověděl otázkou. Pokrčila jsem rameny a podívala se do strany. " Nikdy jsem tě nechtěl jako dceru. Jsi naprosto bezvýznamná a nikdo tě nemá rád," řekl chladně. " A co mamka, Isabella, Andrew, Lucy atd..?" přimhouřila jsem oči s úšklebkem na tváři. Zasmál se. " Tys jim to doopravdy věřila? Oni to jen hráli. Přece sis doopravdy nemyslela, že by tě měli rádi," div se nepočůral smíchy. Povzdechla jsem si. " Víš, nikdy jsem tě neměl rád a proto se rád podívám na tvou smrt," řekl a vytáhl z igelitky, kterou nesl popkorn. Pozvedla jsem jedno obočí. " Lístky do první řady byly vyprodaný?" zasyčela jsem, jelikož byl celkem daleko ode mně. Toho rozesmálo ještě víc. Nabral hrstku popkornu do ruky a posadil se do trávy. " Zeptal bych se tě jestli nechceš taky, ale očividně toho moc nesníš," řekl pobaveně a zároveň provokativně. Takže můj život skončí provokativními otázkami mého otce? zeptala jsem se sama sebe a povzdechla si. Rozkašlala jsem se. Zavřela jsem oči a opřela se o zeď. Moje vědomí se začínalo vytrácet, ale otec mě k němu zase dostal. " Ty se vzdaš bez boje? Ty? To nezkusíš bojovat? Ani trochu? To to nebude taková zábava, jak jsem čekal," vrtěl hlavou otec. " Nedokážu vstát. Nemá to cenu," posmutněla jsem a zahleděla se do jeho očí. " Ha! To jsou jen kecy. Kdybys to doopravdy chtěla neležíš tu, ale něco děláš! To ti za to ten tvůj přítelíček nestojí?" pozvedl obočí. Zamračila jsem se. " Jak to vím? Isabella se zmínila," mrkl na mě a nabral další hrstku poprkornu. Začala jsem zase zavírat oči. " Tak dělej přece něco!" zakřičel a já úlekem poskočila. " To ti za to tvůj život nestojí? Vstaň přece!" řval na mě. Podívala jsem se na něj. " Já myslela, že mě nemáš rád," nadhodila jsem. " O to se hodláš starat teď? Na pokraji tvé smrti?" podíval na mě pohledem, který říkal, že jsem naprosto blbá. " Elisabeth, kam se podělo tvoje sebevědomí? Tvoje 'bojovat až do konce'? To to necháš takhle? Aby tebe našli mrtvou a nikdo by nevěděl, co se stalo, až na jednu osobu, kterou už vidím, jak se jde přiznat," ušklíbl se. Pokrčila jsem rameny a zahleděla se do strany. Povzdechl si. " Bojuj! Poslední rok a budeš se moc odstěhovat, založit vlastní rodinu a být šťastná a ty to takhle zahodíš?! Není to to, co jsi vždycky chtěla?" přimhouřil oči. Pokrčila jsem rameny. " Elisabeth! Ať chci nebo nechci jsi moje dcera. Nedělej mi ostudu a chovej se podle toho laskavě jo?! Narodila ses jako troska. To hodláš i umřít jako nicka?" podivil se. Pozorovala jsem ho s povytaženým obočím a měřila si ho od shora dolů. Zamračil se. " Posloucháš mě? Jsi nicka! Kdybych byl tebou asi by mi taky nestálo za to žít. Sama.. Bez nikoho na takovém velkém světě," přerušila jsem ho. " Nech toho!" zavrčela jsem. Nahodil pobavený výraz a pokračoval. " Kde jsou vlastně ti tvý skvělý přátelé? Kdyby tě opravdu měli rádi, už by tě našli!" vysmíval se mi. " Nech toho!" vyštěkla jsem hlasitěji a vzápětí zaúpěla bolestí. Bolela mě hlava. Cítila jsem svůj strašně rychlý tep. Kapky studeného potu ze mě stékaly. Otec dal ruce do pózy " ok, vzdávám se" a dál se na mě díval. " A já si myslel, že konečně někoho miluješ, ale on ti za to nestojí, že? Chvíli bude smutnit, ale potom si najde lepší a bude s ní žít šťastně až navěky. Na tebe si ani nevzpomene."  " Drž hubu konečně!" zakřičela jsem ze všech sil. " Děti, které jsi plánovala bude mít s nějakou jinou holkou. Jaký to je pocit? Pověz mi o tom!" přimhouřila jsem oči. " Pocit bolesti? Neštěstí?" přemýšlel, jaké slovo použít. " Nesnáším tě!" vyhrkla jsem se slzami v očích. " Nesnáším tě!" snažila jsem se zaječet, ale v půlce věty jsem se rozkašlala. To byla teprve bolest. Krev stále tekla. " Tak se pak z nebe na tohle všechno dívej, když o to tak stojíš. Až se tam sejdeme vylíčíš mi to i s detaily, jo? Už se těším," povzdechla jsem si. Slzy mi stále tekly. Má pravdu, pomyslela jsem si. Pokud chci jednou být s Andrewem musím tohle přežít. Musím bojovat. Nadechla jsem se a začala křičet ze všech sil. Po chvíli jsem se rozkašlala. Neměla jsem sílu v nohách natož v rukách, ale snažila jsem se alespoň plazit po čtyřech. Lezla jsem strašně dlouho a bolestivě. " Co to děláš?" zeptal se otec pobaveně. " Co myslíš, že dělám?" odsekla jsem a nezastavovala. Bez síly a energie a po třech (jednu ruku jsem si se zmačkanými šaty tiskla ke krku) jsem dolezla až k němu a zastavila se. Nejdřív jsem si odkašlala a pak zkusila znovu křičet. Zase jsem se rozkašlala a bolestivě se převrátila na bok. Projela mnou ostrá bolest. Zajíkla jsem se. Natáhla jsem před sebe ruku a snažila se zvednout. Nešlo to. Moje síly byly u konce. Podívala jsem se na místo, kde stál můj otec, ale nebyl tam. Podívala jsem se do strany. Něco se tam lesklo. Zamžikala jsem a přimhouřila oči. Kamera! Ještě jednou jsem se snažila zvednout, ale nemohla jsem. Nešlo to. Ztratila jsem moc krve. Najednou se přede mnou začali ukazovat obrysy a slyšela jsem něčí hlas. " Elisabeth! Slyšíš mě?" ležela jsem na boku a nade mnou se tyčila tvář otce. Měl na sobě něco úplně jiného. Sakra,začínám blouznit. " Elis! Zůstaň při vědomí! Elis!" díval se divným pohledem. Jako by mě chtěl zachránit, ale nezáleželo by mu na tom zase tak hodně. " Andrew," zašeptala jsem chraplavě. Doufala jsem, že mě slyšel, protože jsem v další vteřině upadla do bezvědomí.