"Výtahové dveře se zavíraly, přidal jsem do kroku - téměř jsem běžel. Vpadl jsem dovnitř, dveře se zaklaply. Já nešťastný upadl se všemi dokumenty. Všechny se rozsypaly po podlaze výtahu. Nebyl jsem, ale jediný, kdo se snažil stihnout výtah. Myslel jsem si, že se dveře zavřely úplně. Jenže ta osoba je zadržela taškou z drahé kůže. Do výtahu vstoupil muž. Postavil se přímo přede mne. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybych neměl u hlavy jeho rozkroku a neklečel na kolenou. Těsné kalhoty podtrhovaly obří výbavu. To není dobré. Ozvalo se mé podvědomí. Vzhlédl jsem k visačce se jménem, která visela na jeho krku. Jeon Jungkook. Hezké jméno. Sehnul jsem se pro poslední papír s grafem. Zvuk výtahu oznámil první patro. Muž odešel a mě zanechal s papíry v náručí na podlaze. Letmo jsem zahlédl jeho odcházející pozadí. Siluetu vypracovaného sportovce.'' (Úryvek z povídky Dům hraček)***
Uběhlo padesát šest dní ode dne, kdy jsem spatřil jeho visačku. Uběhlo padesát šest dní ode dne, kdy jsem zjistil jeho jméno. Po padesát šest dnů chodím každý den touto chodbou, jen abych ho potkal. Padesát šest dní uběhlo a já ho za celou tu dobu nedokázal oslovit.
Téměř denně v tu samou dobu chodím stejnou chodbou. On v ten samý okamžik vyjde z kanceláře a projde kolem mě. Po každé sbírám odvahu, abych ho oslovil. Říkám si: Je to tu! Dneska je ten den! Dneska na něho promluvím a pozvu ho na kávu. Každý den je to, ale stejné. Když prochází okolo mne, zvednu oči a rychle je zase sklopím. Pohled mi zabloudí na jeho plný rozkrok a jeho postava už mizí za mnou. Otočím se s odhodláním, zaklepat mu na rameno a udělat první krok. Ale nezmůžu se na nic jiného než sledovat jeho houpající se pozadí. Vždy dojde do výtahu, já se otočím zpět a uslyším zavírající se dveře.
Jsou to skoro dva měsíce, musím se k něčemu dokopat! Nemůžu takhle pokračovat do nekonečna. Jednou zjistím, že jdu po chodbě a on už tu není. Probudím se a zjistím, že jsem sám v pokročilém věku. To přeci nechci! Takže pokud nechci skončit jako osamělá troska, dnes je ten den, abych to změnil. Udělám první krok, pokud ne, navždy na to zanevřu. Najdu si někoho ke komu se nebudu ostýchat.
Poklepal jsem nohou. Přede mnou bylo poslední patro. Znervózněl jsem, musel jsem si skousnout ret. Co je těžkého na tom otevřít pusu, mile se usmát a pozvat ho na kávu? Spřátelit se-? Sblížit se-?
Cink. Ozval se výtah. Dveře se rozevřely. Rozbušilo se mi srdce, zpotily se mi dlaně, v krku jsem měl knedlík. Do toho! Jsi snad chlap! Vykročil jsem z výtahu. Pomalu jsem se ploužil chodbou, nechtěl jsem ho zmeškat. Moment kdy půjde kolem mne. Přešel jsem druhé dveře od výtahu. Klika jeho dveří se ohnula. Je to tu! Polkl jsem. Mr. Jungkook vyšel ze dveří, úhledně upravený v nažehlené bílé košili a společenských kalhotách. Třetí dveře. Jungkook jde proti mně. Čtvrté dveře. Teď ho oslovím! Odhodlaný jsem mu pohlédl do očí a otevřel ústa. Byl jsem tak blízko. Ale nic, oči mě zradily, opět jsem byl uchvácen jeho plným rozkrokem. Krucinál proč ho musí mít tak velkého?! Jak se mám na něco soustředit! Ale ne už mizí za mnou. Otočil jsem se, shlédl k jeho pozadí. Musí to být dnes! Vykročil jsem k němu. Troufale jsem zvedl ruku, položil mu ji na rameno, abych ho zastavil. Zhluboka jsem se nadechl. Je to tu! Zvládnu to! Pustil jsem ho. Jungkook se zastavil, otočil hlavu ke mně. Pohlédl mi zhluboka do očí. V tu chvíli jsem byl opět ztracen. Uhnul jsem pohledem a zaměřil se na jeho výbavu. Skoro se mi zdálo, jako by byla o něco větší než před chvílí. Trochu se mi i zdá, jako by se zvětšoval. Právě teď?! To se mi snad jen zdá?! On se mu právě teď postavil? Ne, určitě ne. Asi už blouzním. Eh, právě mu v něm cuklo! Nesmysl!
,,Chceš něco?" zamračil se na mě.
,,Já… Ch-chtěl jsem…," zakoktal jsem se. Opět jsem se koukl na jeho výbavu. Nějak jsem nemohl pochopit své rozmýšlení. Pokud by se mu postavil, z čeho by to asi bylo? Zamítal jsem každou myšlenku, že je to pravda. Pochyby zmizely, když se mu navrchu kalhot utvořila malinkatá kapička. Okamžitě jsem zrudnul.
Z uvažování mě doslova vytrhla jeho ruka na mém zápěstí. Táhl mě za sebou a vláčel po celé chodbě až ke kopírovací místnosti. Vhodil mne dovnitř. Zamkl za sebou dveře a své věci odhodil na pracovní stůl. Nespouštěl mě z očí, odepínal si při tom knoflíčky u krku. Polkl jsem. On mě teď určitě zmlátí! Musím se z toho nějak vykroutit.
,,Promiň mi, nechtěl jsem tě nějak naštvat. Já jsem jen… Chtěl jsem… Já, em," nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Pomalu se ke mně blížil bez jediného slova. Postupně rozepnul všechny knoflíčky. Košili hodil na lampičku. Pane jo! Ty břišáky! Přišel ke mně tak blízko. Cítil jsem jeho ztopořený penis. Tlačil mne do stehna. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Kalhoty drželi jen silou vůle. Jeon Jungkook mě chce?! Teď a tady? Je to snad sen? Já snad vážně blouzním… Zatočila se mi hlava.
Jungkook mě zuřivě nadzvedl a hodil na kopírku. Stáhl mi kalhoty, boty i s ponožkami. Zůstal jsem s holým zadkem na studeném skle kopírky. Netrvalo mu ani dvě sekundy si rozepnout knoflíček a rozepnout zip. Kalhoty nechal sklouznout po jeho hladkém, pěkně tvarovaném pozadí na podlahu.
,,P- prosím řekni, proč to vlastně děláš?" vypadlo ze mě. Jungkook se na mě ani nepodíval. Roztáhl mi nohy a nemilosrdně mi ho tam vrazil. Vykřikl jsem a leknutím upadl dlaněmi na jakési tlačítko na kopírce. Na skle se začaly běhat světelné proužky. Pako právě si to zapnul!
Hrozně to bolelo. Jungkook mě nedával ani možnost, abych si zvykl. Nemilosrdně ho do mě vrážel. Bez jediného slova mi hleděl do očí, které jsem neustále přivíral pokaždé, když do mne zasunul. Nemyslím si, že stěny kolem nás byly zvukotěsné, aby nikdo neslyšel můj křik. Bolest malinko opadla a já se mohl po dlouhé době zase nadechnout. Ztišil jsem na hlase. Jungkookovi se to, ale vůbec nelíbilo. Přitvrdil, křikem jsem musel vytvářet ozvěnu. Au to bolí, prosím zpomal. Opravdu nebyl zrovna malý, moje prdel nic takového ještě nezažila. A on na mě není vůbec jemný. Můj vzrušený rozkrok si žádal uspokojení. Jungkook si, ale jen všímal mých očí. Neuhýbal pohledem, při tom pulzoval výbavou do mého nitra. Au, to tak moc bolí. Z očí mi vytekly malinkaté slzičky. Jungkook si přehodil mou levou nohu přes rameno a ještě více zrychlil. Téměř mě rozplakal. Prolínání bolesti a slasti zničilo mé vzrušení. Samovolně jsem vystříkl. Zničil jsem si novou košili a jemu ušpinil bradu. Byl ke mně příliš blízko nakloněný. Pokračoval, dělal jako by se to nestalo. Přitahoval si mé boky k sobě a já upadl dozadu. Hlavu mě zastavila stěna.Najednou otevřel pusu a zavřel oči. Vyšel z něho tichý sten, něco jako:,,Uuh." Bylo to neuvěřitelně sexy. Znovu se mi z toho rozbušilo srdce. Vydechl, pomalu ho ze mne vysunul. Ze mě vyteklo sémě doprostřed skla kopírky. Ale ne! Rukávem košile jsem se pokoušel tuto stopu zničit. Ale když jsem zahlédl tu kupu nakopírovaných papírů, popadla mě panika.
Jungkook se tiše oblékl a urovnal si límeček. Hodil po mě mé kalhoty, naznačil, ať se obleču. Vzal si kopu papírů a uložil je do tašky.
,,Co s tím chceš dělat?" dotázal jsem se rozhořčeně.
Jungkook nadzvedl jedno obočí a následně obě svraštil. Otevřel dveře, byl na odchodu, ale zastavil se.
,,Starej se radši o to komu budeš příště zírat na ptáka! Ještě si o tom promluvíme," znovu se zamračil. Práskl dveřmi, div nevysklil všechna okna v místnosti.