To co jsem uviděl mě donutilo ho dál netrápit. Chtěl jsem, aby zažil alespoň trochu té bolesti, kterou jsem zažíval poslední měsíc. Poslední měsíc, který mě ignoroval, rušil naše schůzky a i když věděl, že nemám žádně finanční prostředky, nechal mě tu samotného bez peněz. Myslím, že to se mi i povedlo.
Nedokázal jsem však být až na tolik necitlivý, abych ho nechal věřit v to, že se s ním rozcházím. To jsem nedokázal. Tím spíš po tom, co jsem ho viděl, jak se skloněnou hlavou klečí na zemi a nekontrolovatelně se otřásá vzlyky.
Nechal jsem kufr stát u dveří, vrátil jsem se k němu a kleknul si před ním.
"Jiminie," oslovil jsem ho. On prudce zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Pohled jeho očí mi lámal srdce. Nedokázal bych ho tu takto nechat. Bylo to však za potřebí. Takto jsem si dokázal, že i přes všechno, co se odehrálo mě stále miluje.
Lehce jsem se na něho pousmál a on popotáhl nosem. Rukama si začal utírat stále tekoucí slzy.
"Tohle není konec Jimine," řekl jsem mu jemně. On jen vykulil oči.
"Není?" zeptal se se zmatkem v hlase.
"Ne není. Byl jsem domluvený s mamkou, že k ní mám do skoušek bydlet, abych se mohl bez vyrušování učit. Jenomže jsem neměl jak ti to říci. Jsem s ní domluvený a tak to už nechci rušit," řekl jsem mu.
Odpovědí mi bylo pouhé zamračení. Já jsem vstal a vrátil se ke svému kufru.
"Tak proč si mě nechal věřit, že je konec?" zeptal se zaraženě.
Jen jsem se pousmál. On to však nemohl vidět, protože jsem k němu zůstal otočený zády.
"Na to samé bych se mohl ptát i já tebe Jimine," řekl jsem jen.
A s touto větou jsem opustil byt.
♥♥♥
Když jsem konečně dorazil k mamince, byla již hluboká noc. Myslel jsem si, že už bude spát, ale zmýlil jsem se. Jen co jsem odemkl vchodové dveře, pověsila se mi na krk a odmítala mě pustit.
Lehce jsem se nad jejím chováním pousmál.
"Mami, nemůžu dýchat," řekl jsem přiškrceně. Ona se jen začala smát, ale nakonec mě přece jen pustila.
"Tak to bych tě měla pustit. Nemohu přece zabýt své jediné dítě,ׅ" pronesla za stálého smíchu.
Vydala se do útrob domu a já ji zdráhavě následoval. Zavedla mě do kuchyně, kde mě donutila sednout si ke stolu. Postavila přede mě talíř jídla a popřála mi dobrou chuť. S radostí jsem se do toho pustil.
"Myslel jsem si, že už budeš spát," řekl jsem jí. Ona se jen znovu zasmála.
"Přece bych nezmeškala příležitost přivýtat tě," řekla mi s úsměvem.
"Jinak se tu chovej jako doma. Očekávám však mladý muži, že si do svého pokoje nebudeš vodit náhodné známosti," řekla mi a výhružně mým směrem zakývala ukazováčkem. Načeš se začala znovu smát. Já jsem se musel taky pousmát.
"Jen vtipkuji, dělej si co chceš. Jsi už dospělý. A teď mě laskavě omluv, jsem už unavená a ráda bych šla spát. Svůj pokoj snad najdeš sám. Přeji ti příjemný pobyt," řekla s úsměvem a odešla.
Já jsem se nad jejím chováním jen pousmál a pokračoval v jídle.
♥♥♥
Po celý můj pobyt u mamky se mi Jimin neozval. Rozhodl jsem se proto, že si v Seoulu najdu vlastní byt. Nechci na něm být tolik závislý. Tím spíš se k němu nechci nastěhovat zpátky. Alespoň né do té doby, než se to mezi námi vrátí zpět do starých kolejí.
Konečně vlak zastavil v Seoulu na hlavní zastávce. Tak jako všichni ostatní cestující jsem se zvedl a vydal se ke dveřím. Na perónu jsem se okamžitě vydal k eskalátorům a poté ven z nádraží, kde jsem si chytil taxi. Nadiktoval jsem mu adresu svého nového bytu a pohodlně se opřel do sedaček.
Vlastně bych lhal, kdybych řekl, že jsem si pořídil nový byt. Koupila mi ho totiž mamka k narozeninám a dala mi ho o něco dřív. Svěřil jsem se jí se svým trápením a ona si také myslí, že bych na něm neměl být tolik závyslí.
Taxík zastavil před domem. Vystoupil jsem z něho a vydal se s kufrem do druhého patra budovy, ve keteré se můj nový byt nacházel.
Ve vchodových dveřích jsem zůstal udiveně stát. Ten byt byl naprosto perfektní. Mamka mi nechtěla popsat, jak ten byt vypadá. Řekla mi, že si jej budu moci prohlédnout sám.
Konečně jsem byl schopen zavřít pusu. Proto jsem se pomalu proploužil dveřmi, které jsem za sebou následně zavřel a vydal se na průzkum bytu. Našel jsem kuchyň, koupelnu, dva pokoje a nakonec i obývací pokoj. Zde jsem zůstal jen překvapeně koukat, když jsem v rohu místnosti objevil schody vedoucí do dalšího patra. Opravdu mami? Dvě patra?
Nakonec jsem byl schopen pohnout se a tak jsem se vydal na průzkum druhého patra. Zde jsem objevil další tři pokoje, koupelnu a mega obrovskou ložnici. Tak ta je jen moje.
Ze spodu se začalo ozývat zvonění telefonu. Proto jsem rychle seběhl schody a sebral ze stolku v předsíni svůj telefon.
Na displeji svítilo jméno mamky. Proto jsem to okamžitě zvedl.
"Ahoj zlato," řekla na pozdrav.
"Ahoj mami," odpověděl jsem.
"Tak co byt?" zeptala se mě.
"Je naprosto dokonalý. Jen jsi se mi nějak zapomněla zmínit, že má dvě patra a je plně vybavený," odpověděl jsem na její otázku se smíchem.
Ona se na druhé straně také smála.
"No jo no, ve svém věku již občas mívám výpadky paměti," pronesla se smíchem.
"No nic jen jsem se chtěla ujistit, že jsi dorazil v pořádku. Teď už ale musím běžet," pronesla a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, tak zavěsila.
Jen jsem se udiveně díval na telefon. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Taky jsem si již mohl zvyknout na to jaká je. Položil jsem telefon zpět na stolek. Rozhodl jsem se projít si byt znovu.
Po další důkladné prohlídce bytu jsem si odnesl kufr do pokoje a začal jsem vybalovat oblečení. Nakonec mi vybalování věci zabralo docela dost dlouhou dobu. Moje mamka mi totiž do batohu přibalila fotoalbum, které pořízovala během našeho vztahu s Jiminem.
Zasekl jsem se nad tímto albem opravdu hodně dlouho. Viděl jsem všechny naše vzpomínky. Na každé fotografii jsme se na sebe s Jiminem usmívali. Vím že mě opravdu miluje stejně tak i já jeho. Máme jen menší krizy. Na fotografiích od mé mamky však bylo zachyceno jak nás dohromady vidí lidé kolem nás, naše rodina a přátelé.
Byl jsem dojat. Album mě naprosto odrovnalo a já jsem zůstal v slzách sedět na zemi. Moje chvilka však netrvala dlouho. Ze spodu se dnes již po druhé ozvalo vyzvánění mého telefonu.
Rukou jsem si utřel oči, opatrně vstal a vydal jsem se za zvukem.
Telefon jsem našel přesně tam, kde jsem ho nechal. Jaké překvapení, že? Ani jsem se nedíval na displej a rovnou hovor přijal.
"Haló," řekl jsem do telefonu a vydal se do kuchyně hledat něco k jídlu.
"Hmmm- Ahmm... Ahoj Yoongi," řekl tichým hlasem Jimin.
"Jéé ahoj Jiminie, copak potřebuješ," řekl jsem nadšeně. Před pár hodinamy bych asi reagoval naprosto odměřeně. Teď jsem si však uvědomil jak moc mi chybí. Samozřejmě bych bez něho dokázal žít, ale já nechci. Chci ho mýt do konce života po svém boku.
"Já, jen jsem chtěl slyšet tvůj hlas," řekl zvláštním hlasem.
"Jenom slyšet můj hlas, jo?" zeptal jsem se ho škádlivě.
"A-Ano!" odpověděl rozhodně. Asi mě nepochopil. No nic budu ho muset popostrčit.
"Aha. Tak to je škoda. Já jsem doufal, že bys mě mohl chtít i vidět, ale když j-" nestihl jsem to ani dopovědět, přerušil mě totiž jeho vyděšený hlas.
"Samozřejmě, že tě chci vidět. Jak tě vůbec mohl napadnout opak. Jsi moje všechno, bez tebe nechci žít. Opravdu hrozně moc tě miluji. Tak proč bych tě neměl chtít vidět?" v jeho hlase zaznívalo krom zděšení i trochu vzteku. To je dobře.
Ignoroval jsem jeho otázku.
"Dobře tak se teda uvidíme za hodinu v parku před budovou, kde pracuješ," řekl jsem mu a aniž bych mu dal šanci cokoliv odpovědět, zavěsil jsem. Vteřinu na to jsem se zarazil a rozesmál se. Jsem celá máma. Jen jsem nad sebou zavrtěl hlavou. Vydal jsem se připravit na naši schůzku.
♥♥♥
Do parčíku jsem dorazil s pěti minutovým zpožděním. Nějak mi nedošlo, že cesta sem zabere nějaký ten čas. Jen jsem nad sebou pokrčil rameny a začal jsem pohledem hledat Jimina. Po chvíli padl můj pohled na blonďatého chlapce. Postával poblíž lavičky, hlavu skloněnou a svěšená ramena. Zamračil jsem se a vydal se k němu.
Lehce jsem ho zezadu objal a dal mu lehký polibek na krk.
"Copak se stalo Jiminie," zeptal jsem se ho.
On se mi prudce vyškub, otočil se ke mě čelem a vrhnul se mi kolem krku. Překvapeně jsem ho chytil a vyzvedl do vzduchu. On si omotal svoje nohy kolem mých boků a držel se mě jako klíště.
"Už jsem se začínal bát, že sis ze mě jen vystřelil," zamumlal mi do ucha.
Pousmál jsem se nad tím a odtáhl jsem svou hlavu tak abych se na něho mohl podívat.
"Podívej se na mě Jimine," zamumlal jsem k němu. On tak okamžitě udělal a naše pohledy se střetly. Koukali jsme jeden druhému do očí a ani jeden nic neříkal. Přisál jsem se svými rty na ty jeho. Nedokázal jsem se udržet a prostě jsem ho začal líbat. A popravdě to nebyl žádný lehký polibek. Líbali jsme se tak, jako kdyby to měl být náš poslední a jako by neměl nikdy skončit. Nakonec však musel skončil a já jsem byl nucen ho položit na zem.
Vlastně jsem překvapil sám sebe tím, že jsem jej udržel po tak dlouhou dobu.
V momentě, kdy se dotkly jeho nohy země jsem ho chytil za ruku a vedl jsem ho k nejbližší restauraci. Chtěl jsem si s ním promluvit.
Celou cestu jsme spolu nepromluvili. Panovalo mezi námi takové to napjaté ticho. Ticho před bouří.
Když nás v restauraci konečně usadily ke stolu a čišník si převzal naše objenávky, mohl jsem mu říci co jsem potřeboval.
"Chci se ti omluvit za to, co se stalo. Neměl jsem se k tobě takto zachovat, když jsem odjížděl k mamce, ale ty jsi mě ublížil a já jsem chtěl, aby tě to bolelo stejně jako mě. Vím, že jsem neměl, ale stejně jsem to udělal. Nebudu ti přesně do detailů vysvětlovat čím jsi mi ublížil ani nic dalšího. Chci jen, aby jsi věděl, že se ti opravdu moc omlouvám. Taky musíš vědět, že tě opravdu moc miluji a nechci bez tebe být už ani jedinou vteřinu mého života," řekl jsem mu a čekal jsem na jeho reakci. Nedala na sebe dlouho čekat.
"Já se ti taky omlouvám. Měl jsem ti říct, že jsme připravovaly jednu důležitou choreografii a proto jsme ve studiu trávili celé dny. Domů jsem dorazil vždy až pozdě v noci a brzy ráno jsem odcházel. Nikdy jsem s nikým jiným nic neměl. Jsi jediný člověk o kterém jsem kdy mohl říci, že ho miluji," odpověděl mi. Usmál jsem se na něho a přes stůl jsem k němu natáhl ruku.
On mě za ni chytl a nepouštěl ji.
