Ťuk! Ťuk! Ozvalo se místností.
Taehyung prudce zvedl hlavu od rozdělané práce a zaměřil svůj pohled na dveře, na druhé straně místnosti. Cizinec za dveřmi ani nečekal, až se ozve povolení ke vstupu a začal zlehka, pomalinku otevírat dveře. Taehyung se zamračil, avšak jeho zamračení přešlo v upřímný a vřelý úsměv v momentě, kdy zpoza dveří vykoukla Jiminova rozčepýřená hlava.
Dál však nešel. Proto Tae vstal ze svého křesla a s pohledem stále upřeným jeho směrem, pokynul Jiminovi, aby vstoupil. Ten tak okamžitě učinil a již rychlým tempem přicházel k Taeho stolu.
Když Tae zahlédl do čeho je Jimin oblečený, musel se znovu usmát. Jeho roztomilé modro-bílé pyžamo s potiskem Chimmyho se k němu opravdu hodilo a dělalo ho o mnoho roztomilejšího než obvykle.
Taehyung na to chtěl utrousit nějakou vtipnou poznámku, zarazil se však v momentě, kdy si všiml Jiminova vážného výrazu.
"Co se stalo?" zeptal se Tae vážným hlasem.
Jimin nic neříkal. V naprostém tichu přešel až k Taemu, obešel jej a ladně se vyhoupl na desku jeho stolu.
Taehyung na něho jen oněměle koukal. Od toho dne, kdy se tu objevil ten neznámý muž, se choval opravdu zvláštně. Svou práci vykonával stále stejně svědomitě. Avšak po domě se pohyboval jako tělo bez duše a neprojevoval známky jakéhokoliv zájmu o cokoliv. Taeho opravdu děsila změna jeho osobnosti. Za ten měsíc se ani neusmál, což bylo u Jimina více než neobvyklé.
Tae se otočil čelem k Jiminovy. Ten koukal do země a usilovně si kousal dolní ret.
"Stalo se něco?" optal se Jimina uklidňujícím hlasem.
Ten jen lehce pokýval hlavou. Stále však mlčel.
"A povíš mi co se stalo?" zkoušel to Tae dál.
Tentokrát se mu však dostalo záporného zakývání hlavou.
"Víš co se stalo, že ano?" zeptal se Tae. Zdálo se mu to jako naprosto blbá otázka, avšak potřeboval s ním navázat rozhovor a toto bylo jediné, co ho napadlo.
Jimin se na něho nechápavě zadíval. Nakonec však i přes jeho nechápavý obličej pokýval hlavou na souhlas. Tae to bral jako dobré znamení. Až bude chtít, poví mu, co se stalo. Tae musí být jen trpělivý.
Rozhodl se proto informovat Jimina o problému, který tu právě řešil.
"Nemůžu spát," ozvalo se tichým hlasem od Jimina, který tak přerušil Taeho a jeho plán.
"Oh, to já taky ne. Trápí mě ta dohoda, co jsme udělali s tím cizincem před měsícem," svěřil se mu Tae a přešel na druhou stranu stolu. Odsunul křeslo a rukama se zapřel o desku stolu. Svůj pohled znovu upřel na papíry na stole.
"C-co přesně tě trápí?" zeptal se jej Jimin.
Tae si jen lehce povzdechl. Svěsil hlavu a zadíval se do svého klína. Přemýšlel jestli mu to má vůbec říkat. Bál se, aby mu to v jeho stavu ještě více nepřitížilo. Zvedl proto hlavu a zadíval se Jiminovým směrem. Setkal se s jeho upřeným a vyděšeným pohledem. Čeho se bojí? Ptal se Taehyung sám sebe. Dlouhou chvíli na sebe jen upřeně hleděli. Nakonec Taehyung pohled Jiminových očí již nevydržel. Sklopil proto hlavu a znovu upřel svůj pohled na desku stolu.
Nakonec se přeci jen rozhodl.
"Bojím se, aby se ti dva vůbec dožily dne, kdy si pro ně mám dojít," zamumlal s pohledem stále zaklesnutým do stolu.
Když Jimin nijak nereagoval, zvedl hlavu a podíval se na něho. To co uviděl však nečekal. Jimin se koukal na své propletené prsty. Přesněji řečeno na prstýnek usazený na jeho prsteníčku a na jeho obličeji se zračil jemný úsměv.
Jeho reakce Taehyungovi vyrazila dech. Byl to první výraz jakékoliv emoce po mnoha týdnech.
"Oni to zvládnou," zamumlal Jimin tichým, avšak naprosto jistým hlasem v odpovědi.
"Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptal se ho zmatený Taehyung.
Jimin zvedl pohled od svého prsteníčku a zadíval se přímo do jeho očí.
"Prostě jsem," řekl mu Jimin. Taehyung to stále nechápal a již se nadechoval k dalším otázkám. Jimin vidící v jeho očích potřebu po uklidnění si jen lehce povzdechl.
"Ber to tak, že jestliže tam přežili předchozích kdoví kolik let, tak posledních pár týdnů už bude hračka," řekl mu nakonec Jimin a zvedal se k odchodu.
"Jak si tím můžeš být tak jistý?" ptal se ho Tae dál.
Jimin, který byl již na odchodu jen lehce pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Taehyung však chtěl odpovědi. Přešel proto rychlým krokem přes místnost a chytil Jimina za ruku. Prudkým trhnutím jej otočil čelem k sobě, jeho ruku však nepouštěl.
"Jak?" zeptal se prostě.
"Prostě jsem," odpověděl mu Jimin.
Taehyung se Jiminovi zahleděl do oči a viděl v nich upřímné přesvědčení. Proto se to rozhodl dál neřešit. Sice nebyl nijak extra přesvědčený, že budou v pořádku, ale rozhodl se to nechat být.
Pustil proto Jiminovu ruku a vracel se ke stolu.
"Ještě neodcházej prosím tě. Potřebuji s tebou něco probrat," řekl Jiminovi cestou ke stolu.
Taehyung se posadil zpět za svůj stůl. Pohledem vyhledal Jimina, který se mezitím pomalým tempem vracel zpět ke stolu. Nakonec se zastavil necelé dva kroky od Taehyungova stolu a s pohledem skloněným k zemi vyčkával.
Taehyung se začal přehrabovat ve změti papírů na jeho stole. Hledal jednu konkrétní obálku, nedařilo se mu jí však najít. Nakonec se mu to přeci jen povedlo, avšak na jeho stole vznikla kopa papírů o kterou se bude muset později postarat.
"Tohle je pro tebe," řekl Taehyung a podával Jiminovi obálku s jeho jménem.
Ten si ji od něho s nechápavým výrazem převzal, avšak v momentě, kdy se zadíval na přední stranu obálky, objevil se na jeho obličeji odzbrojující úsměv.
Taehyung se jej chtěl vyptávat, ale věděl, že by mu Jimin nic neřekl. V některých ohledech byl prostě tajnůstkářský.
"Mám ho tu už od včerejška, ale ty jsi měl dovolenou, neměl jsem ti ho proto jak předat," omlouval se mu Taehyung.
"To je v pořádku," zamumlal Jimin Taeho směrem a i nadále se zbožně díval na obálku v jeho rukou.
"Teď k tomu, co jsem s tebou chtěl probrat. Rozhodl jsem se, že tu těm dvěma zařídím jejich vlastní pokoje. Chtěl bych tě proto poprosit, jestli by ses toho chopil. Vím totiž, že jsi v takovýchto věcech dobrý. Navíc vždy tvrdíš, že tě to uklidňuje a já si myslím, že přesně to potřebuješ," řekl Tae a nepřestával se dívat na Jimina. Neutekl mu proto ani jeho zvláštní pohled, který se mu na okamžik mihl v obličeji.
"Vybral jsi už nějaké pokoje," zeptal se Jimin napjatým hlasem.
"Ne, doufal jsem, že bys to mohl udělat ty, ale po-" začal Taehyung, avšak nestihl to dokončit.
"Samozřejmě, opravdu rád jim vyberu pokoje," skoro zakřičel Jimin nadšeným hlasem.
Taehyung si začínal myslet, že svého nejlepšího přítele přestává chápat.
"Vím přesně, kde je ubytuji," zamumlal Jimin. Doufal, že to Tae neuslyší, jeho modlitby však vyšly vniveč.
"Kam?" zeptal se Tae a zvědavě se na Jimina podíval.
"No hmm- víš já- hmm, přemýšlel jsem nad těmi dvěma pokoji, co jsou mezi našimi pokoji," začal sotva zřetelně mumlat Jimin.
Taehyung vytřeštil oči. To snad nemyslí vážně?! Vždyť přeci… Taehyung už na něho chtěl vyletět, avšak včas mu došlo, že mu řekl, aby sám vybral pokoje a tak se na něho teď nemůže zlobit, když udělal to, co po něm Tae chtěl.
"Dobrá, jestli je chceš ubytovat tam, tak jen do toho," řekl nakonec Tae Jiminovi, který se po této větě začal usmívat jako sluníčko.
"Chtěl si ještě něco, nebo je to všechno," zeptal se Jimin.
"Vlastně, než jsi přišel tak jsem tu nad něčím opravdu přemýšlel. Sice jsi mě tu již přesvědčoval o tom, že budou v pořádku, ale já tomu stále tak úplně nevěřím. Já si potřebuji být jistý, ne se jen domnívat," přiznal Tae.
Jimin se na něho v odpovědi jen lehce usmál. Už od začátku věděl, že Taeho nepřesvědčil.
"A ty mi nevěříš," pronesl Jimin. Tae vytřeštil oči.
"Samozřejmě, že ti věřím, jen se bojím," zamumlal tiše Tae, kterému začínaly slzet oči.
Jimin, který si toho všiml okamžitě obešel stůl, vytáhl Taeho z jeho křesla a vtáhl si ho do obětí, které Tae automaticky opětoval.
"Já vím, že se bojíš. Jestli chceš můžeme spolu vymyslet nějaká opatření, aby sis byl jistý," mumlal Jimin Taemu do ucha.
Ještě chvíli zůstali ve společném objetí. Nakonec se Tae odtáhl, utřel si oči a posadil se zpět do křesla.
Jimin se také vrátil zpět před Taeho stůl, kde zůstal stát.
"Napadlo mě, že bychom mohlihlídkovat před jejich obchodem," řekl tichým hlasem Tae.
"To je dobrý nápad," odpověděl Jimin a souhlasně pokyvoval hlavou.
"Anebo, bychom tam mohli poslat Namjoona s Hoseokem. Na dveřích toho obchodu stojí, že hledají výpomoc. Mohli by tam poprosit o práci a dohlížet na chlapce pěkně z blízka," přemýšlel dál Tae.
"Proč zrovna Namjoona a Hoseoka?" zajímal se Jimin.
"Protože je ten stařík nezná," odpověděl Tae.
"A nebylo by naopak lepší, kdyby tam šel někdo, koho tu ten stařík viděl. Alespoň by věděl o co jde a nic by na ty dva nezkoušel," napadlo Jimina.
"To máš asi pravdu," připustil nakonec Tae po chvilce přemýšlení.
"Jak ses tedy rozhodl?" zeptal se Jimin.
Tae se Jiminovi zahleděl upřeně do očí.
"Přesně mu řekneme o co jde. Napíšu dopis, ve kterém mu sdělím, že si chci být jistý, že budou oba chlapci v naprostém pořádku, pro případ, že by nebyl schopný splatit svůj dluh a oni museli jít se mnou. Ty a Jin tam ten dopis donesete a řeknete mu, že u něho budete po dobu dalších dvou měsíců pracovat a dohlížet na ty dva chlapce," pronesl nakonec Tae rozhodně.
