Na lavici mi jemně zavybroval telefon. Okamžitě jsem se po něm natáhl, vzal jej do ruky a odemkl ho. Načež jsem ho zase rychle zamkl, položil a zamračil se na temeno člověka sedícího přede mnou.
Jimin: Promiň zlato, dneska to nestíhám. Večer máme nějaký trénink navíc a pak jdeme s klukama na jedno. Potom ti napíšu.
Proč mi to dělá? Neviděli jsme se měsíc. Každou naši schůzku zrušil kvůli práci. Začínal jsem být opravdu zoufalý. Opravdu jsem ho miloval, ale takhle to dál nejde. Už se vůbec nestýkáme. Neviděli jsme se měsíc a nespali spolu skoro čtvrt roku. To není normální. Mám pocit, že už jej nepřitahuji, jinak by nerušil každou naši schůzku. Začínám si myslet, že si našel někoho jiného a jen se mi to bojí říct.
Smutně jsem si povzdechl a začal se znovu věnovat hodině.
Yoongimu odpovím později.
♥♥♥
Konečně jsem se vrátil domů z toho nudného ústavu zvaného škola. Pomalu jsem za sebou zavřel dveře, v předsíni si vyzul boty a vydal se po schodech do svého pokoje. Ano do svého, Yoongi se v něm už měsíc neukázal. Přitom je celý tento byt jeho. Zajímalo by mě kde přespává, když né tady.
Jen jsem nad tou myšlenkou pokrčil rameny a posadil se ke stolu, kde jsem ze svého batohu začal vytahovat úkoly, do kterých jsem se okamžitě pustil.
Konečně jsem dopsal poslední z nich a položil pero na stůl. Podíval jsem se na hodiny, jejichž ručičky ukazovaly půl desáté večer. Jen jsem si povzdechl a vydal se do kuchyně splašit si něco k jídlu. Letmým pohledem do ledničky jsem zjistil, že tu není nic k jídlu. Rozhol jsem se tedy jít do obchodu. Nijak jsem se nezdržoval s hledáním a výměnou oblečení. Nechal jsem si svou školní uniformu. Na nohy si navlékl botasky a vydal se do nejbližšího obchodu.
V obchodě jsem si vzal košík a začal pomalu přecházet mezi regáli, ze kterých jsem si postupně bral všechny potraviny, na které jsem měl chuť nebo nám doma scházely. Když byl košík plný, přešel jsem s ním ke kase, kde jsem potraviny zaplatil a vydal se domů. Před obchodem jsem se chtěl podívat kolik je hodin. Sáhl jsem do kapsy pro telefon. Ten tam ale nebyl. Asi jsem si ho zapomněl doma.
Jen jsem se nad svou hloupostí pousmál a pokračoval cestou domů.
♥♥♥
Doma jsem se vyzul a i s nákupem jsem přešel do kuchyně, kde jsem vybalil všechno z tašek. Udělal jsem si jídlo a odešel jsem do obývacího pokoje. Položil jsem talíř na stolek a začal jsem hledat svůj telefon.
Prolezl jsem celý byt. Nakonec jsem ho našel v chodbě na botníčku. Vzal jsem si ho a vydal se s ním do obýváku, kde jsem si zapl televizy a dal se do jídla. Pochutnával jsem si na jídle, když se místností ozvalo cinknutí telefonu. Položil jsem si talíř na stůl a natáhl se pro něj. Odemkl ho a zjistil že mám 12 nepřečtených zpráv. Všechny od Jimina.
J: Zlato je to ok?
J: Nevadí to že ne?
J: Yoongi?
J: Jsi v pořádku?
J: Normálně odpovídáš okamžitě.
J: Notak Yoongi.
J: Nestalo se ti nic?
J: Prosím odpověz mi. Bojím se o tebe.
J: Jestli jsi naštvaný tak mi to napiš. Napiš mi cokoliv prosím!
J: Yoongi, děsíš mě.
J: Kašlu na nějaké kamarády. Až to tady dodělám jdu domů. Doufám že jsi v pořádku.
Tato zpráva byla skoro tři hodiny stará. A v nejnovější stálo:
J: Jsem na cestě domů.
Vyjeveně jsem koukal na telefon. Já mu zapomněl odpovědět. A on teď šílí. Nechápu proč. Skoro měsíc jsme se neviděli a on šílí kvůli tomu, že mu pár hodin neodpovídám.
Y: Jsem v pořádku nikam nechoď a užíj si večer s kamarády. Jen jsem nemohl najít telefon.
Odpověděl jsem mu nakonec. Tím jsem bral tuto situaci za vyřešenou a šel se vysprchovat. Nejdříve jsem však musel najít nějaké oblečení. Přešel jsem tedy do ložnice. Otevřel jsem šatní skříň a koukal do ní. Nějak se mi nedařilo najít pohledem přesně to oblečení, které jsem hledal, proto jsem se v ní začal přehrabovat i rukama. Nakonec ode mne na všechny strany létalo jak mé tak Jiminovo oblečení.
Když jsem byl se svým výběrem oblečení konečně spokojený, tak jsem se otočit do místnosti a zůstal překvapeně koukat. Celý pokoj byl zaházený oblečením. Jen jsem si povzdechl a opatrně přešel přes místnost. Uklidím to až se vysprchuji.
