Klap!... Klap!... Klap!... Rozléhaly se ztemnělou ulicí pomalé kroky, rušíc tak klidné ticho večera. Zdálo se, jako by mezi jednotlivými kroky uběhla staletí. Tak pomalá byla chůze mladého chlapce jdoucího po jednom z chodníků.
Mohlo mu být tak kolem šestnácti let. Chlapec byl menšího vzrůstu a z pod seprané čepice mu vykukovaly prameny hnědých vlasů. Na nose měl posazené hranaté, černé brýle, skrze které se na svět vyděšeně koukaly šedé oči.
Oblečen byl do černého kabátu, který již měl lepší časy za sebou, černých roztrhaných kalhot a na nohách měl okopané tenisky. Žádný kus jeho oblečení jej však nedokázal ochránit před chladným zimním vzduchem. Jediný náznak tepla mu mohla poskytnout zářivě červeno-bílo pruhovaná šála, která vypadala oproti ostatnímu oblečení, nově.
Chlapcovy kroky najednou začaly přidávat na tempu. Stávali se rychlejšími a ráznějšími až nakonec přešly v běh.
Chlapec doběhl na konec ulice, kde prudce zabočil za roh, stihl udělat tak dva kroky, než narazil do jakési překážky. Síla nárazu jej odmrštila pár kroků zpět, byl dokonce nucen rozpřáhnout ruce, aby udržel rovnováhu a nespadl. Nakonec nalezl ztracenou rovnováhu a jeho pohled utkvěl na chlapci, kterého svou neopatrností srazil k zemi. Párkrát již jej tady v ulici potkal. Říkalo se o něm, že je to syn mafiánského bosse a nenechá si od nikoho nic líbit.
Chlapcovi oči se odtrhly od cizince stále sedícího na zemi a zaměřili se na jeho kamarády stojící za cizincovými zády. Jejich pohledy byly upřeny na chlapce a jako by skenovaly každý jeho pohyb. Vyčkával na jakýkoliv náznak pohybu. Zdálo se dokonce, jako by chlapce vraždily pohledem.
Chlapec pocítil jakési divné mrazení v zádech. Okamžitě sklopil pohled a začal nenápadně couvat. Cizincovi kamarádi kopírovali každý jeho pohyb. Chlapcovo srdce se rozbušilo strachem, bez rozmyslu se otočil a dal se na zběsilý úprk. Z poza jeho zad se začaly ozývat kroky pronásledovatelů, nestihli však udělat ani dva kroky, když cizinec na zemi pronesl rázné: "Dost!". Následně se cizinec začal sbírat ze země a s pohledem stále upřeným na chlapcova prchající záda z jeho úst vyšla další tichá věta: "Nechte toho chudáka jít.".
Mezitím stihl prchající chlapec doběhnout až ke dveřím jednoho z bytových komplexů pro chudé obyvatele města. Rozrazil dveře do chodby a začal rychle vybíhat schody do patra. Když vyběhl do sedmého patra, našel v kapse svazek klíčů a jeden z nic vsunul do zámku. Rychle s ním pootočil a lehce strčil do dveří. Prudce za sebou dveře zabouchl, nezapomněl ovšem předtím vyndat klíče ze zámku, a rozeběhl se do svého pokoje.
Nestihl tam však doběhnout. Když probíhal kolem kuchyňských dveří vystřelila do vzduchu pěst a zasáhla jej přímo do obličeje. Jediný správně mířený zásah poslal chlapce k zemi. Ten dopadl a schoulil se do klubíčka v očekávání dalších úderů. Které ovšem nepřicházely.
Chlapec si dovolil jedním očkem nahlédnout na dění v místnosti.
Ve dveřích do kuchyně stál ramenem opřený o rám dveří chlapcův otec. V jedné ruce držel lahev levné brandy a nenávistným pohledem si prohlížel hnědovláska ležícího v klubku na zemi.
"Ha, ha, ha," zasmál se hrubým hlasem a zavrtěl znechuceně hlavou.
"A ty máš bejt jako můj syn? Podívej se na sebe! Jak se tady válíš!" rozkřikl se muž na chlapce a začal kolem sebe rozmachovat rukama, až vzduchem létaly kapky Brandy.
Chlapec na zemi se schoulil do ještě většího klubíčka. Kdyby to šlo, vsáknul by se v tuto chvíli do podlahy. To však nebylo možné a chlapec si to naprosto uvědomoval.
