Dej mi svou duši [LGBT+]

15.

Byly to čtyři týdny zotavování se z události v bance. Táta mě odvezl až ke škole. Neochotně jsem vystoupil. Můj pohled zkoumal každého člověka na dvoře. U dveří stál Shane. Vypadal příšerně. Bylo ohavné, co jsem mu provedl. Jediné, co věděl bylo, že jsem posřelený. Nic víc, nic míň. Musel mít hrozný strach. Naše oči se střetly a já vyděšeně uhýbl. Na nic jsem nečekal a rychlým krokem se rozešel do školy. Periferním viděním jsem poznal, že směřuje ke mně. Naštěstí poblíž stál Jerry s Ginnou.

,,Jerry?'' Přistoupil jsem k nim.

,,Ginn, znáš tohohle cizího člověka, co na nás mluví? Já totiž ne.'' Odvrátil ode mě pohled.

,,Jerre, já vás tu nechám si to vyříkat.'' Políbila ho na tvář a odešla.

,,Promiň mi to všechno. Prosím.''

,,Víš vůbec, co jsi provedl?'' Mračil se na mě.

,,Netušíš, jak moc je mi to líto!''

,,Měsíc. Víc než měsíc jsem o tobě ani nevěděl! Tohle se nejlepším přátelům nedělá. Jsi idiot, vždyť už o mně nic nevíš.''

,,Tím chceš říct, že ty o mně něco víš? Kdyby ses tenkrát alespoň zeptal! Nebo ve třídě, když o mně všichni mluvili jako o buzně, co jsi udělal?! Nic. Dál sis povídal s Ginnou.'' Vrátil jsem mu to stejně naštvaným tónem.

,,Takže já jsem teď ten špatnej! Víš co, vrať se tam, kde jsi celou tu dobu byl!'' Chystal se odejít.

,,Jestli mi nepomůžeš, tak se ti tvé přání splní!'' Křikl jsem na něj.

,,O čem to mluvíš?'' Přistoupil zpět.

,,Tohle není na veřejný rozhovor. Pojď někam do soukromí.'' Vyzval jsem ho a vstoupili jsme do jediné prázdné místnosti ve škole.

,,Jako vážně? Ředitelna?'' Přihmouřil jsem oči.

,,Kam odjedeš?''

,,Je tu něco, co jsem ti neřekl. Něco, co jsem nikomu neřekl.'' Začal jsem zjemna.

,,Co?''

,,Nevím, jestli ti to můžu říct.''

,,Mně můžeš věřit. Víš, co jsme spolu všechno prožili.'' Uklidňoval mě.

,,Tak jsem to nemyslel. Nevím, jestli jsem připravený to komukoli říct.''

,,Jsem tu pro tebe, Stene.''

,,Dřív, než jsme se poznali...něco se mi stalo. Někdo mi hodně ublížil. Bylo jich víc, ale nemáš ani tušení, jaké věci mi dělali a to všechno proto, že jsem...'' Dveře od ředitelny se rozrazily a v nich stál zuřící ředitel. S výrazem vraha přistoupil k jeho stolu a klikl na tlačítko vedle mikrofonu zabudovaného do téhož stolu.

,,Můžete mi vysvětlit, co tu do háje provádíte?!'' Otočil se k nám rozzuřeně.

,,Potřebovali jsme si soukromě promluvit. Promiňte, ale tohle byla jediná prázdná místnost.'' Vysvětlil mu Jerry.

,,Soukromě? Tak to vám moc nevyšlo, co?'' Uchechtl se ironicky.

,,Jak to myslíte?'' Nakrčil jsem čelo.

,,Byl zapnutý rozhlas, slyšela vás celá škola a dvůr. Teď bych byl rád, kdybyste opustili mou kancelář. Můžete být rádi, že vás nevyhodím ze školy.'' Vystrčil nás na chodbu a hrubě zabouchl. Pořád jsem se ještě nevzpamatoval z toho, co řekl. To nemohla být pravda.

Rozhlédl jsem se kolem nás, všichni na mě civěli a cosi si šuškali. Bylo mi hrozně špatně. Hlava mi třeštila, před očima se mi zatmělo a mé tělo bezvládně spadlo k zemi.

,,Stene!!'' Ozval se křik.

,,Shane! Nefunguje to. Nedal jsi mi svou duši. Jsem to pořád já a je to čím dál horší.'' Odpověděl jsem na křik. Bylo zvláštní ticho.

,,Neboj se, za chvíli přijede sanitka!'' Ucítil jsem jeho stisk na své ruce. Co nejrychleji jsem otevřel oči.

,,Nesmím do nemocnice! Shane, ty to nechápeš, odveď mě odtud. Musíme se schovat!'' Křičel jsem na něj šeptem. Kolem bylo pouze pár studentů a vypadalo to, že se všichni báli přiblížit.

Zazvonilo na hodinu.

,,Sanitka jede, můžete jít na hodinu, my to zvládneme.'' Ujistil je všechny a oni se rozprchli do tříd.

,,Rychle, dochází nám čas.'' Pokusil jsem se zvednout.

,,Stene, jsi paranoidní. Nemusíme se schovat. Všechno je v pořádku.''

,,Shane, jestli mě chceš ještě někdy vidět, odveď mě někam, kde nás nikdo nenajde.''