Adopted

3. kapitola

,,Tak prosím počkej." Nevěřícně jsem se na něj podívala. Proč chce moje číslo?! Vždyť se známe jen pár minut. Pak jsem dostala nápad.
,,Je to 776 472 ... Ale teď mi nevolej! Zavolej mi až za hodinu." Usmála jsem se na něj. Podíval se na mě nechápavě, ale protože někam spěchal, dál se nevyptával. Docela by mě zajímalo, jak se bude tvářit, až zjistí, že to není moje číslo, ale číslo na pizzu. Chtěla jsem se za ten nápad pochválit, ale svědomí mi to nechtělo dovolit. Rozhodla jsem se to ignorovat.
Chvíli jsem jen tak seděla a pak jsem se kolem sebe začala rozhlížet. Všimla jsem si malé holčičky na houpačce, která na někoho volala. Pak k ní přiběhli rodiče (nejspíš) a začali ji houpat. Všichni vypadali tak šťastně. Záviděla jsem jim to... Kdy jsem něco takového zažila? Kdo jsou vůbec mojí praví rodiče? Kde je mám najít? Kdo mi může poradit? Proč je to tolik otázek? Aghh.... Asi mi praskne hlava!
,,Uklidni se Natali!" Napomenula jsem se a pro rychlejší účinek jsem si vrazila facku.
,,Nádech, výdech.... nádech, výdech...." zašeptala jsem pro sebe. V hlavě jsem si snažila odpovědět na všechny otázky.
Takže.... svoje rodiče neznám, znám jen mojí nepravou matku, která si mě adoptovala. A ta je vlastně jediný člověk, který mě zná. Takže... najdu odpovědi u ní?
,,Jo!" Vykřikla jsem radostně. Posbírala jsem si věci a rozběhla se směrem domů. Běhala jsem ráda a často, a tak mi cesta zpět zabrala opravdu jen chviličku. Počítala jsem s tím, že matka bude spát a nebo bude někde v tahu, proto mě překvapilo a lehce i vyděsilo, když jsem si všimla jí všimla jak sedí u stolu a prohlíží si fotoalbum.
Když si mě všimla, podívala se na mě s náznakem slz v očích a pokynula mi, abych si přisedla.
Stála jsem tam a nedokázala se pohnout. Matka nikdy nebrečela, nebo aspoň ne přede mnou. A hlavně se NIKDY nedívala do fotoalba.
,,Snad se mě nebojíš" snažila se zažertovat matka. Pokusila jsem se o úsměv, ale můj pokus dopadl neúspěšně. Po chvíli váhání jsem se přeci jen pohnula a pomalu se posadila naproti matce. Chtěla jsem se ji zeptat na všechny otázky co mi hučely hlavou, ale mamka mě předběhla a promluvila první. ,,Vím, že budeš chtít vše vysvětlit, ale nejdřív...." Teď jsem matku přerušila já. ,,Já bych se ti asi měla omluvit"

                            ............

Tady je třetí kapitola. Vím, že mi to trochu trvalo.... ale snad to tolik nevadí. Budu ráda, když mi napíšete do komentářů jak se vám kapitola líbila, nebo nelíbila, nebo za jakékoliv připomínky k příběhu. Zatím ahoj :)

Annanas001