Adopted

16. kapitola

Měla jsem pusu plnou krve.
,,Vstávej!" V jejích očích se znovu objevily jiskřičky.
Nemotorně jsem se postavila na nohy. Tasha mezitím zmizela. Bylo jasné, že se mě pokusí napadnout zezadu. Prudce jsem se otočila, abych jí oplatila úder, avšak moje ruka proletěla prázdnem. Začala jsem ztrácet rovnováhu, ale díky tréninku jsem ji zase rychle našla. Ovšem ne na dlouho.
Natasha, která moji reakci očekávala se jednoduše vyhnula a dala mi pěstí do břicha. Sesunula jsem se na zem. Rameno mi pulzovalo bolestí, moje hlava vypadala, že každou chvílí exploduje a necítila jsem levý kotník, který jsem si před chvilkou vykloubila. Musela jsem vypadat opravdu zuboženě, protože Natasha ukončila výcvik. ,,Jsi hrozně předvídatelná. Navíc, před tím, než zaútočíš, přimhouříš oči. Zítra znova!" S těmito slovy odešla.
Ocitla jsem se sama v ohromné cvičební místnosti. Pokusila jsem si již po sté sundat ten náramek, co mi ruší schopnost iluze. Když mě pustili, trénovala jsem a byla jsem schopná vyvolat až osm iluzí najednou. Jednou jsem toho využila a pokusila jsem se utéct. Málem se mi to povedlo. Pak se tam objevila Tasha a zmařila mi útěk. Znovu mě připoutali ke křeslu a pustili mě až, když jsem měla připnutý náramek. Využívali ho i proto, že mi při výcvicích pouštěli do nohou elektrické šoky. Už jsem si na to zvykla. Jsem tu asi tak měsíc, z něhož dva týdny podstupuji různé testování a zbytek dnů jsem ,,týraná,, Tashou.
Samozřejmě, že byl náramek k noze připoután pevně. Vzdala jsem to. Znovu jsem si lehla. Měla jsem mžitky před očima a tak jsem zamrkala, abych je zahnala.
Nesnášela jsem ticho, protože když sedíte připoutaní ke křeslu a nikdo a vás nemluví, tak se vám zprotiví, a tak jsem si začala zpívat. Sice trochu falešně, ale aspoň jsem jsem vyplnila to ticho.
A potom jsem uslyšela ránu. Můj zpěv okamžitě ustal. Co nejrychleji jsem se vyhrabala na nohy. Kotníkem mi projela ostrá bolest, ale i přes to jsem se začala belhat ke dveřím. Rozrazila jsem je a ocitla jsem se na chodbě. Nikoho jsem neviděla, a tak jsem pokračovala dál. Cestou jsem si vzala nůž schovaný za obrazem, visícím blízko dveří do cvičební místnosti. Teoreticky jsem o tom noži neměla vědět, ovšem když vás neustále od toho obrazu odtahují, jen co se k němu přiblížíte, tak vám dojde, že se za ním musí nacházet něco důležitého. Jistě, byla by tu možnost, že by to bylo něco cenného, ale pochybuji o tom, že by si Fury schovával například peníze za obraz na chodbě po které chodí denně spoustu agentů a on sám říká, že nikomu naprosto nevěří.
S nožem v ruce jsem se cítila bezpečněji. Rychle jsem se belhala dál, přičemž jsem se prudce kousla do rtu, nejen z nervozity, ovšem i proto, abych nevykřikla kvůli neustálé pulzující bolesti v kotníku. Zabočila jsem do další chodby.
Proti mně běžel cizí agent s hlavou otočenou někam za sebe, ale protože jsem se nestihla uhnout dostatečně rychle, srazili jsme se. Toho agenta ta srážka poměrně překvapila.
Moje ruka s nožem se již automaticky vymrštila na útočníkovi nohu. Musel poznat, že nejsem agent a tak ode mne neočekával žádný útok. Překvapeně jsme oba shlédli na jeho stehno, ze kterého se řinula krev. Ještě se na mě usmál, než se skácel k zemi. Nevím, jestli za to mohl adrenalin, nebo jsem pouze chtěla uplatnit svůj výcvik, avšak místo toho, abych se zajímala, co se s ním stalo, jsem se rozběhla dál, nevnímající bolest v noze, k místu odkud byl slyšet křik. Dalším protivníkem to rozhodně nezačalo dobře. Zatímco on měl pistoli, já byla ozbrojena pouze nožem. Zpoza rohu jsem pozorovala, jak se blíží. Hodila jsem po něm nůž, ale minula jsem.
,,Super nápad!" vyštěkla jsem sama na sebe. ,,Právě jsi zahodila jedinou zbraň, kterou jsi měla!"
Z přemýšlení, zda jsem někomu řekla, jakou hudbu chci na pohřeb, mě vytrhl výkřik. ,,Co tady děláš?!"
Trhla jsem hlavou k místu, odkud někdo křičel. Stál tam dost vyjevený Tony.
,,Na to bych se mohla ptát já tebe" křikla jsem v odpověď. Ani tolik jsem se nedivila tomu, že se tady objevil, protože superhrdinové jsou všude dobře, aby zachránili situaci,že? Spíše mě překvapovalo, že na sobě nemá oblek.
,,Vypadni odsud!" Ještě se ti něco stane..." rozkázal.
Ušklíbla jsem se nad jeho starostí. A potom se vše odehrálo až moc rychle. V okamžiku, kdy jsem si vzpomněla na agenta pohybujícího se někde za mnou, se ozval výstřel. Ucítila jsem, jak mi kulka škrtla o bok a druhá skončila někde v zádech. Podlomila se mi kolena. Tony také vystřelil. Spadla jsem na studenou zem a v hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku.
Proč se mi vždycky něco stane, když se blízko mě objeví Stark?!

Další kapitola je tady. Přijde mi, že se čím dál tím víc zhoršuji.... Chtěla bych vás poprosit, jestli byste mi do komentářů nepsali, co bych měla zlepšit. Hrozně by mi to pomohlo :)

Annanas001