Adopted

10. kapitola

Do očí se mi znovu draly slzy. Tentokrát jsem se je nesnažila zastavit a první slza mi stékala po tváři. ,,To přeci nejde!"
Loki pokrčil rameny. Najednou jsem nic nechápala. Vše, co jsem si doposud myslela, byla lež nebo přetvářka. ,,Nejsem si jistý, ale jestli se má domněnka potvrdí, musíš se mnou."
Vytřeštila jsem na Lokiho oči. ,,To nejde! Nemůžu jen tak odjet pryč. A navíc vás pořádně neznám."
Loki byl klidný po celou dobu rozhovoru a mě to začalo znervózňovat. ,,Můžeš být nebezpečná" řekl, načež jsem propukla v lehce hysterický smích. ,,Nebezpečná?! Děláte si legraci?"
Povzdychl si. ,,Zítra ve 3 odpoledne se mnou odcházíš na Asgard." Zvedl se a odešel. Nebo lépe řečeno zmizel. Nevěřícně jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. Přemýšlela jsem, jestli to není jen hloupý žert, ale on mluvil vážně. Zvedla jsem se a rozhodla se, že si pro jistotu zabalím. Ve dveřích do kuchyně jsem se srazila s matkou. ,,Natt, ty už jsi tady? To je skvělé! Ukliď tady prosím, můj přítel má 3 děti a ty se sem za hodinu mají nastěhovat. Takže musíme udělat dojem" vypískla a aby svá slova potvrdila, mrkla na mě. Zvedla jsem jedno obočí. ,,Jo a chci, aby si je zabavila." Potom vzala skleničku vína a chystala se k odchodu.
,,Mami?" Rozhodla se mě ignorovat, a tak jsem zvýšila hlas. ,,Mami!" To už se otočila. ,,Co je?"  zeptala se nevrle. ,,No...." Snažila jsem si vše poskládat do srozumitelných vět.
,,Byla jsem chvíli pryč a teď nejspíš ještě chvíli budu. Před chvílí jsem měla návštěvu a zítra s ní odcházím. Nejsem si jistá na jak dlouho, ale na moc dlouho asi ne. Pokud by se něco změnilo, dala bych ti to vědět. A nyní se musím připravit, takže se nebudu moct postarat o ty.... ehm.... děti?" A potom jsme na sebe jen zíraly. V matčině tváři se objevil strach, zlost a překvapení najednou. Potom smutně pokývala hlavou. ,,Odejdi si. Tobě na mém názoru stejně nikdy nezáleželo." Chtěla jsem něco namítnout, ale ona za sebou zabouchla dveře

  ...................

Byla jsem nervózní. Kdo by taky nebyl? Možná bych se dokázala uklidnit, ale ty děti mi to znemožňují. Ta 14ti letá husa si o sobě myslí jak je dokonalá, rozplývá se snad nad každým druhým klukem, kterého uvidí na instagramu, s neustálou potřebou do někoho rýpat je navíc veganka, což by nebyl takový problém, ale ona nejí nic co si sama nekoupí, ovšem za cizí peníze.
A pak tu jsou 9ti letá dvojčata, která se pohádají kvůli sebemenší blbosti a za těch pár hodin co jsou tu nebyly ani jednou pouhých 10 minut zticha. A to i v noci, kdy mluví ze spaní. Možná je dobře, že odsud na chvíli vypadnu. Neustále jsem si poklepávala prsty do nohou a snažila se ignorovat hádku dvojčat o tom, které auto z katalogu je hezčí. A najednou nastalo ticho. Prudce jsem se narovnala a do ruky vzala hřeben, který ležel vedle mě. Netušila jsem, proč to dělám, ale udělala jsem to reflexivně. Od té doby, co mě postřelili, jsem zpozorněla při jakémkoliv sebedivnějším zvuku. Pomalu jsem otevřela dveře a oddychla si. Stál tam Loki a dvojčata na něj udiveně zírala. Dokonce se zdálo, že se bojí. V duchu jsem se usmála. ,,Mohli bychom vyrazit?"
Loki se obrátil na mě. ,,Jistě. Čekám na tebe za domem."
,,Hned jsem tam. Jen něco vyřídím." Loki pokýval hlavou a odešel. Dvojčata se otočila ke mě. ,,Kdo to byl?" ,,Ale..... jen jeden bůh." Dvojčata vykulila oči. ,,Až uvidíte matku, řekněte jí, že jsem odešla pryč. Uvidíme se." Zamávala jsem jim, vzala si svoje věci a rozběhla se za Lokim, čekajícím na zahradě. Postavila jsem se k němu, lehce nechápající, proč jsme na zahradě. Ovšem na otázky nebyl prostor. ,,Chyť se mě! A nepouštěj se mě!" Opatrně jsem podala Lokimu svoji ruku. Podíval se na mě a poté zvedl zrak k nebi. ,,Heimdalle vem nás zpět"

..................

Další kapitola je na světě. Budu ráda, když zanecháte komentář.

Annanas001