Natali je 16ti letá dívka, která celý život touží žít v normální rodině na kraji města. Ale nikdy neměla štěstí to zažít. A už ani mít nebude. Z její matky se stala alkoholička, která neustále střídá partnery a Natali se musí často a nedobrovolně st...
To jako fakt? Nic víc? Jestli si ten anonym myslí, že ho budu poslouchat jako pes, tak se mýlí. Ale co, přijít můžu. A když se něco stane, budou tam lidi, mezi které se mohu schovat a v dalším případě půjdu pryč. Jsem si jistá, že tam nebudu sama a někdo ochotný pomoct se vždycky najde, nebo v to asi doufám. Přestala jsem myslet na to, co se za pár hodin odehraje v New Yorském klubu a místo toho jsem se začala připravovat. Chvíli jsem se přehrabovala ve skříni, ale nic vhodného do klubu jsem nenašla. Určitě si nebudu kupovat oblečení jen kvůli jednomu večeru. Zarazila jsem se, protože se stále objevovala otázka, co si mám obléknout. Ať jsem se tomu snažila zabránit, můj mozek začal panikařit. Prohlížela jsem si pokoje a snažila se najít jakýkoliv vhodný kus oblečení. V matčině pokoji jsem škobrtla a narazila do její skříně. V tom okamžiku se mi rozsvítilo. Uvědomila jsem si, že není dne v týdnu, kdy by si matka brala stejné oblečení. Skříň jsem s tichým zavrzáním otevřela. Naskytl se mi pohled na množství oblečení, které jsem v takovémto počtu ještě neviděla (obchody se nepočítají). Po delším rozhodování mezi croptopy, šaty, minisukněmi a dalšími kusy oblečení jsem si vybrala šaty zbarvené do vínova, k nim si vzala boty na vysokém podpatku a dozdobila jsem se překrásnými náušnicemi. Nakonec jsem přibrala i malou kabelku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Oblečení jsem odložila stranou a šla jsem se umýt a udělat další hygienu. S líčením nemám zkušenosti, a tak jsem si vzala řasenku, pokusila se o linky a zvýraznila rty rtěnkou, která měla stejnou barvu jako šaty. Vlasy jsem si lehce nakulmovala a znovu se oblékla. Ještě před odchodem jsem si zavolala taxi, protože jsem rozhodně nechtěla jít pěšky. Nazula jsem si boty a okamžitě jsem spadla na podlahu. Vstala jsem a pokusila se o další krok, který dopadl stejně neúspěšně jako ten první. Po pár minutách chození jsem se podpíraná koštětem naučila pohybovat docela ladně a došla jsem k taxi. Nasedla jsem a prohlédla si řidiče. Muž, jehož výšku jsem nedokázala určit, protože seděl, byl to holohlavý černoch s tmavými slunečními brýlemi. Muž mi někoho hodně připomínal. Nebo jsem ho viděla někde na internetu či v televizi. Celou cestu se se mnou bavil, pokládal mi otázky a já mu odpovídala. Za chvíli jsme byli na místě, já poděkovala, zaplatila a vystoupila. Před vchodem do baru stáli dva cizí muži a zastoupili mi cestu. ,,Vaše jméno" vyštěkl první. ,,Ehmm.... dobrý večer?" Čekala jsem jestli pochopí, o co mi jde. Druhý muž něco zamumlal, ale ten první zůstal zticha. ,,Moje jméno je Natali Foster. Byla jsem ,,pozvaná,, jedním anonymem, jestli chcete vědět toto" usmála jsem se. Druhý muž vytáhl seznam jmen, kterých musela být minimálně stovka, poukázal na jedno jméno a první muž pokýval hlavou. ,,Smíte dovnitř slečno Fostrová. Příjemný večer." Zamumlal druhý muž a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a on sklopil zrak. Ještě jednou jsem se na něj usmála a vystoupila jsem dovnitř. Jenže hned ve dveřích jsem se zasekla a z mých úst se vydral tichý výkřik. ,,To je Stark?!...."
Další kapitola je na světě. Omlouvám se, že jsem ji nevydalaužminulýtýden, jak jsem říkala. A snad vydržíte do další kapitoly, protože tam by se mohlo něcostát..... Budu ráda za jakýkolivkomentář.
