Adopted

22. Kapitola

I přes nepříznivé počasí se v ulicích pohybovalo spoustu lidí. Mezi nimi se prodírala tmavovlasá dívka se sluchátky v uších nedbající na nadávky ostatních kvůli nemalému počtu lidí, do nichž vrazila. Pohled měla sklopený k zemi, netušila, kam směřují její kroky, přičemž se o to ani nezajímala. Veškerý vztek, který se v ní za pobyt v Stark Toweru nahromadil najednou vyprchal a ona se cítila prázdná.
Dívčiny kroky se konečně zastavily. Na tváři se jí vytvořil nepatrný úsměv, když si uvědomila, kde se vlastně objevila. Vysoký osmipatrový dům s lehce oloupanou omítkou a opravdu mizernými byty. Vrátila se zpátky domů.
Váhavě natáhla ruku a po menším rozhodování zazvonila na jméno Foster. Chvíli se nic neozývalo, avšak nakonec přeci jen zazněl neveselý ženský hlas. ,,Prosím?"
,,Mam-i" vydechla tiše Natali místo odpovědi. Nic víc snad ani nebylo potřeba říkat.
,,Natt? T-ty ses vrátil, pojď d-dál," vyjekla užasle žena, načež se ozvalo bzučení, které poukazovalo na to, že člověk může vstoupit. Tmavovláska tedy zatlačila do dveří a ocitla se na šedé studené chodbě vedoucí směrem ke schodům.
Ze zářivek na zem dopadaly jen slabé pruhy světla a v rozích se rozprostíraly pavučiny. Natali se lehce oklepala, těžko říci, zda zimou nebo odporem k pavoukům. Déle se v moc neudržované místnosti nezdržovala a o chvíli později již stoupala po schodech, hledajíc správné dveře. Nemusela se moc namáhat, matka jež se před ní najednou vynořila ji za ruku odtáhla k jejímu bytu.
Vůbec nic se na něm nezměnilo, stále stejné oprýskané stěny, nemoderní nábytek a pochmurná atmosféra. Snad jedině na tmavou skvrnu na koberci vedle skříně si nepamatovala. Zatímco se Natt po vyzvání posadila do křesla, pobíhala matka po kuchyni a něco si mumlala, přičemž připravovala čaj. Mladší ji jen zaraženě sledovala, matčino jednání ji lehce děsilo. Z jakéhosi transu ji probudil až hrnek, z něhož pomalu stoupal kouř a odkašlání ženy usazené naproti. Upřeně se na ní dívala a zároveň usrkávala ze svého nápoje.
,,No, asi bych měla trochu vysvětlovat, že?" polkla nervózně tmavovláska a zkousla si ret. Přikývnutí ji bylo dostatečnou odpovědí.

,,Nechal jsi ji odejít?!" zopakovala svoji otázku poněkolikáté zrzka.
,,Jo!" vyštěkl podrážděně Tony a flustrovaně si prohrábl vlasy. ,,Jenže kdybych něco udělal, tak by mě zastřelila. Je šílená!"
Zbytek Avengers je mlčky pozoroval a do hádky se nijak nezapojoval.
,,Já netuším, kde vzala tu zbraň nebo jak to, že s ní manipulovala tak sebevědomě, tak mě neobviňujte!" vybuchl najednou, když si všiml Clintova úšklebku.
,,Nikdo tě neobviňuje," ozval se Fury. ,,My ty záběry z kamer viděli. Byla ozbrojená, zatímco ty v tu dobu ne. Takže se tady všichni uklidníme." Pohledem přeměřil přítomné, jako by se chtěl ujistit, že mu rozuměli. Jakmile se mu dostalo přikývnutí, pokračoval. ,,Tu holku musíme najít už jenom z toho důvodu, že se někde potuluje ozbrojená. To, co se s ní stane později teď není důležité. Prostě ji najděte. Hydra zanedlouho zjistí, že utekla, takže nemáme moc času." 

Oba šálky, nyní již prázdné, ležely na konferenčním stolku. V místnosti panovalo ticho, obě ženy se utápěly ve vlastních myšlenkách.
,,Není to dobrý nápad," zašeptala starší z nich. Tmavovláska se na ní zamračeně obrátila.
,,A co jiného mi zbývá? Čekat, než se povede S.H.I.E.L.D.u objevit moje složky? Já nechci neustále pozorovat dění z povzdálí!" zasyčela jedovatě.
Matka nešťastně sklopila hlavu. ,,Zemřeš..." zamumlala skoro neslyšně. Avšak bylo jí jasné, že jí její dcera slyšela, bylo to zřejmé z jejího ublíženého a rozčíleného pohledu.
,,Proč mě neustále všichni podceňujete?! Vždyť já nejsem malé neschopné dítě, co se o sebe neumí postarat! Několikrát jsem čelila problémům a všechny jsem je překonala, tak co s vámi všemi je?" vymrštila se z křesla Natali a naštvaně rozhodla rukama.
,,Ale tohle je něco jiného! Vždyť se chceš vloupat do nepřátelské základny!" snažila se jí hloupý nápad vymluvit starší. ,,Nemáš zbraně, neznáš vůbec prostředí, do kterého míříš, může se tam cokoliv stát! Prosím, nechoď tam. Kvůl-li mně..." zlomil se jí hlas.
Tmavovláska zakroutila hlavou. ,,Já musím."
,,P-prosím ne!" vykřikla matka zoufale.
,,Poslouchej mě chvíli prosím! Já jsem zbraň, kterou potřebuji, mám sílu, kterou umím používat a nehodlám jen sedět a čekat, tohle prostě nechci! Vrátím se ti, přísahám," vydechla zničeně mladší a promnula si spánky.
,,Půjdu si lehnout a ty by sis taky měla odpočinout," zamumlala ještě, než zmizela za zavřenými dveřmi. Ani si neuvědomovala, jak moc nyní její matka pláče schoulená v křesle, snažící uvěřit jejím slovům, že se dokáže vrátit.

,,Je jenom pár míst, kam by mohla jít," odtušil Steve, zatímco s Natashou seděli u stolu a přemýšleli nad způsoby, jak Natali najít.
,,Mohla jít domů, což ale podle mě není tolik pravděpodobné, přeci jen měly s matkou hádky a ona od ní několikrát málem odešla, i když opomenout to nesmíme. Potom se nabízí Asgard, avšak Thor nám tvrdil, že tam není. A nebo ta-" nedořekl svoje úvahy blonďák, protože mu do řeči skočila zrzka.
,,Nebo taky může být kdekoliv," povzdechla si. ,,Jako první bych se podívala k ní domů a až teprve potom hledala na jiných místech. Tam je největší šance, že ji najdeme. Skoro každý by se vrátil domů, obvzlášť, kdyby ho čekalo něco extrémně nebezpečného. A my víme, že něco podnikne."
Dostalo se jí souhlasného přikývnutí. Všichni si byli jistí, že nezůstane někde schovaná, ale rozhodne se udělat něco riskantního. Nebyli si jistí co přesně, avšak věděli, že to nesmí dopustit. Nejen, že by se mohla dostat do ohrožení ona, ale také další lidé, kteří by se situací neměli nic společného.
,,Navrhuji rovnou vyrazit. Nemá tady cenu ztrácet čas," řekl Steve a zvedl se od stolu.

Unavená žena sebou při zaklepání na dveře prudce trhla. Neočekávala žádnou návštěvu. Avšak v tuto chvíli ji nezajímalo, kdo za ní přišel. Zůstala usazená v křesle. Klepání ale neustalo a cizinec dokonce ještě přidal na intenzitě. Po dobré minutě neustávajícího zvuku se přeci jen žena postavila a pomalým krokem došla ke dveřím. Překvapeně zalapala po dechu, když se před ní vynořila  skupinka lidí oblečených do kostýmů.
,,P-potřebujete něco?" vykoktala.
,,Je tady vaše dcera?" zeptal se blonďák s vážnou tváří.
,,Ne, před asi deseti minutami odešla," zamumlala Natalina matka a pokusila se mrkáním zahnat slzy, co se jí najednou nahromadily v očích.
,,Nevíte, kam mohla jít?" ozval se skoro zoufale muž stojící v jakémsi brňění. Proč vlastně nepřišli normálně oblečení?
,,J-já nevím," odpověděla jim žena. ,,Mluvila o nějaké základně, ale to je všechno, co mi řekla. Prosím, přiveďte mi ji."
,,Nebojte, dostanete ji zpátky," uklidnil ji blonďák, načež celá skupina odešla.

Natali přesně věděla, kam jít. Spoustu času stráveného v Stark Toweru věnovala procházení různých složek zmiňujících se o Hydře. Dokázala určit, kde přibližně se nepřátelská základna nachází a tam také rozhodně mířila. Samotnou ji překvapovalo, jak si čím dál tím víc věří. Zatím vše proběhlo podle plánu,  a tak doufala, že to tak bude i nadále pokračovat. To by ovšem z poza stromu nemohl vystoupit stín a pevně ji chytit za zápěstí.
,,Proč?" ozval se jasný, pro ni velmi známý hlas.
,,Protože musím otče."
,,Nemusíš," odporoval Loki.
Tmavovláska si povzdechla. Tak přeci to jen vypadá, že vše nepůjde úplně hladce.
,,Pusť mě. Nechceš přeci, abych ti ublížila...." zasyčela varovně.
Úšklebek, který na tváři svého otce spatřila, v ní začal vařit krev.

Až po dlouhé době jsem se dokopala napsat další část příběhu, za což se vám omlouvám, ale neměla jsem nápady. Velmi si vážím všech čtenářů, kteří měli tolik trpělivosti, aby si na další kapitolu počkali, opravdu to pro mě moc známená a já vám moc děkuji ❤. Chtěla bych už jen dodat, že se příběh blíží ke konci, tak doufám, že vás nezklame.

Annanas001