Adopted

13. kapitola

Držela jsem ji za ruku, dokud neusnula. Až když začala mělce oddechovat a já si byla jistá, že spí, pomalu jsem se zvedla a odešla z její ložnice.
Bylo mi jí líto. Dokonce jsem se o ní bála. Doteď jsem byla pouze překvapená, ale najednou se ve mně začal probouzet vztek. Vzpomněla jsem si jak si ho mamka vychvalovala : ,,Je mladý, bude se ti líbit." Ušklíbla jsem se.
Posadila jsem se na okno a koukala ven. Posledně, když jsem takto seděla, pršelo. Nyní byl přesný opak. Slunce svítilo, skoro žádné mraky. Chvíli jsem tam seděla, ale venku se nic nedělo. v jednu chvíli se tam srazil kluk koukající do mobilu s jednou paní, ale to bylo vše. Zničeho nic jsem dostala chuť si jít zaběhat.
Nechápala jsem to, do teď jsem byla unavená, ale prostě jsem se zvedla, oblékla do sportovního, vzala si svojí sportovní taštičku kolem pasu, hodila do ní klíče, mobil a sluchátka a odešla jsem.
Zamířila jsem do parku, kam jsem dříve chodila běhat pravidelně. Pustila jsem si do uší písničky a rozběhla se. Byl to uvolňující pocit. Lehce foukalo, vítr byl docela studený, ale mně to nevadilo. Běhala jsem po přírodní cestě, docela úzké, ale byla částí na slunci a částí ve stínu, což ostatní cesty nebyly. Potkala jsem pouze jednu malou dvojici dětí, co také někam běžely.
Potom se za mnou objevili dva jiní běžci, kteří se mě stále drželi, i když bylo jasné že jsou mnohem rychlejší než já. Pokusila jsem se sestřást. Nejdříve jsem se pokusila utéct menším lesíku. To nepomohlo a tak jsem se na chvíli zastavila a povídala si s jedním pánem, kterému jsem řekla, že dělám anketu. Ti dva cizí běžci se také zastavili. Už jsem chtěla poprosit toho pána, jestli by mě někam odvezl, hlavně daleko od nich, když najednou z jednomu z běžců zazvonil telefon a on ho začala hledat, a ten druhý stál ke mně zády, využila jsem příležitosti a rychle se rozeběhla pryč. Po chvíli jsem uslyšela výkřik (počkat, to byla vážně ruština?!) a udělala tu chybu, že jsem se otočila. Ztratila jsem rovnováhu a začala padat. Celou pravoub dlaň a obě kolena jsem si rozedřela do krve o štěrk na zemi.
Z očí mi vyhrkly slzy. Šíleně to štípalo, ale co nejrychleji jsem se zvedla, protože jsem si všimla, že jeden z mužů má u sebe pistoli. V duchu jsem se napomínala za to, že jsem si toho nevšimla už dřív.
Jeden na mě pořád něco křičel, ale já mu nerozumněla. Vběhla jsem na cestu a za zatáčkou se mi zastavilo srdce. Přede mnou byla rozsáhlá louka s úzkou cestičkou uprostřed. Jen se teď vedle mě nacházel menší keř. Rychle jsem začala uvažovat. Stejnou cestou se nemůžu vrátit, protože bych se s nimi střetla, na louce by mě dohonili, a tak zbýval pouze ten keř. Skočila jsem do něj. Sepjala jsem ruce a z beznaděje se začala tiše modlit. ,,Otče, prosím pomoz mi. Já vím, že jsem se k tobě nikdy nemodlila, ale já jsem v tebe nikdy ani nevěřila." No... to asi není dobrý způsob, jak žádat o pomoc.  ,,Takže... hmm... pomůžeš mi?" Zvedla jsem zrak k nebi a čekala třeba zahřmění, jako náznak, že mě vyslyšel. Nic. Proklela jsem všechny ty filmy, kde se vždy objevilo boží znamení a zachránilo lidem život. Vedle keře se zastavili běžci.
Zavřela jsem si oči a představila si jak běžím zpáteční cestou, protože jsem se ještě jednou chtěla pokusit o útěk. Z přemýšlení mě vytrhl výkřik a urychlený odchod těch dvou mužů. Pomalu jsem zvedla hlavu a uviděla sebe samu, jak běžím pryč....

Všem bych se chtěla moc omluvit a zároveň poděkovat, za vaši trpělivost. Teď se situace docela vylepšila a snad bych mohla začít vydávat normálně. Snad se kapitola líbila a přečtete si i tu další. Budu jako vždy ráda za komentář a ještě se jednou moc omlouvám....

Annanas001