Jsme v pořádku

/Dva/

" Vážení studenti vítám vás na naší střední škole. Doufám, že si to tu užijete a že na nás budete vzpomínat. Za chvíli budete rozdělení do tříd".

Hned co hlas domluvil, tak jsem viděl jak dvě slečny drží menší transparenty s názvy tříd. Dělili jsme se na dvě půlky 1B a 1A, kde nás slečny volali podle oborů.

Já jelikož jsem si vybral studijní obor sportovní management, přiřadil jsem se k 1B. Viděl jsem kamaráda, že sem jde taky, tak jsem se lehce usmál.

Když skončilo rozdělování, tak jsme  se společně vydali do našich tříd, které byli v celku prostorné a tak akorát pro patnáct žáků v každé třídě.

Sedl jsem si do poslední lavice u okna a pobídl jsem kamaráda aby si sedl vedle mě, protože to bude asi jediný člověk se kterým se hodlám bavit.

Se zvoněním přišel učitel třídy,my jsme se posadili a na pokyn "sedněte si", jsme se zase posadili. Tolik tělocviku po ránu není zdravé.

Proběhl krátký proslov o tom jak se máme chovat, dostali jsme učebnice a jelikož to byl první den, tak jsme měli volnou hodinu pro seznámení.

Rozvalil jsem se na židli a podíval se na souseda. Dlouho jsem ho neviděl, tak mám v plánu se s ním trochu pobavit a zjistit co je nového.

"Dlouhou jsme se neviděli Kristiáne, tak by mě zajímalo co se změnilo od doby co jsme jako malý děti škádlily holky a dělali další kraviny?".

Při vyslovení jeho jména mi přejel mráz po zádech a srdce zrychlilo svůj tep. Sice nevím co to mělo znamenat, ale soudím, že né nic dobrého. 

"Bylo to celkem rychlé, protože za tu dobu se ze mě stal normální teenager, až na moje malé tajemství a co ty Briane, pořád stejné?".

"V podstatě, pořád beru prášky, pořád jsem jen součást osoby a pořád mám stejné noční můry, jako když jsem byl malý. Ale už jsem si na to zvykl."

On se na mě usmál, až se mu na tváři vznikli ďolíčky, byl to upřímný úsměv. Mě ale hlavou vrtalo, jaké by mohlo být to jeho tajemství. Zajímalo mě jestli je v pořádku.

"A jaké je to tvoje tajemství?". Nedalo mi to a otázal jsem se ho, ale hned co jsem se ho zeptal, tak zčervenal jako rajče a vypadal nervózně.

"No....úplně se mi tady o tom nechce mluvit....víš ty co? Po hodině půjdeme na cígo a... já ti to všechno řeknu." Vykoktal ze sebe a nervózně se usmál.

Vypadal jaksi....roztomile, když se usmíval. Počkat co?! Opravdu si myslím, že je roztomilý, ne nemyslím to není pravda. Je to normální kluk a není roztomilý.

Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění, oznamující konec volné hodiny, jaká ironie. Zatím jsem se s nikým neseznámil a ani to nemám moc v plánu.

Teď mě ale čekal rozhovor s Kristiánem, takže jsem popadl věci a jelikož jsme se nepřezouvali, tak jsem mohl vyrazit přímo před školu.

V kapse jsem nahmatal cigarety, tak jsem vytáhl dvě, tu svou jsem si zapálil a čekal jsem, až přijde Kristián, abych ho mohl pozvat, za to, že mi řekne to tajemství.

Netrvalo to dlouho a už mířil ke mě, zase byl nervózní, takže si tipuju, že to bude velké tajemství. Podal jsem mu cigaretu a ze slušnosti mu jí zapálil.

"Za to mi dlužíš noc". Řekl jsem ze srandy, ale on zčervenal jako rajče, stejně jako ve třídě. Vypadal, že ho to rozhodilo a já jsem pořád nechápal proč.

"No víš Briane...já...já jsem gay". Vykoktal a já jsem zůstal stát s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Teď jsem toho vtipu celkem litoval, ale jak jsem to mohl vědět?

"Promiň za to co jsem řekl nevěděl jsem to". Koukal jsem na něj provinile a proklínal se za to, že jsem to řekl, kdyby ne, nemusel bych se teď stydět.

"Ani jsi to vědět nemohl, kromě mé rodiny a pár blízkých kamarádů to neví nikdo". Zase se usmál, jeho nervozita opadla a já se přestal cítit blbě.

Prohodili jsme ještě pár slov, doukouřili a vydali se každý vlastní cestou. Zamířil jsem na zastávku a nasadil si sluchátka abych nemusel vnímat okolí.

Okey, tuhle kapitolu jsem napsala mega rychle, ale musela jsem jí trochu upravit. Doufám že vám homosexualita nevadí a že se s tím nějak smířite.