Jsme v pořádku

/Sedm/

Probudil jsem se a otráveně jsem zavzdychal, protože i když jsem rád, že tu jsem tak se mi nechtělo do školy. Chvíli jsem se válel, ale potom jsem se posadil a protáhl se.

V tu chvíli jsem si všiml obvazů, které jsem měl na rukách. Lehce jsem se vyděsil a zkusil přijít na to co mohlo mou maličkost dostat až do fáze, kdy se pořeže.

Postavil jsem se a podíval jsem se na hodiny, bylo dost času, abych se stihl obléknout a zvládnout svou ranní rutinu. Díky kalendáři jsem zjistil, že je pátek.

Takže mi ani nevadilo, že musím do školy, protože nemáme tolik hodin, takže skončíme celkem brzo. Zašel jsem do koupelny abych se lehce zkulturnil a pak ke skříni.

Vybral jsem si celkem rychle, až mě to děsilo, protože normálně mi to trvá déle, než jakékoliv holce. Vybral jsem si džíny a černé tričko s dlouhými rukávy.

Dlouhé, protože se chci zdržet zbytečných otázek na moje jizvy. Je to moje věc i když ani nevím jak vznikly, tak to nechci řešit, akorát by mě to naštvalo.

Poté co jsem se oblékl, vzal jsem si na sebe ještě kabát, na záda dal tašku s věcmi a šel do kuchyně, abych si mohl dát své léky. Nikdo tam nebyl, jako vždy.

Obul jsem se a zamkl za sebou dveře, šel jsem na zastávku a sedli si tam na lavičku. Autobus mi jede tak za sedm minut, tak jsem si ještě zapálil a přemýšlel u toho.

Nad čím? Nad důvodem proč mám obě ruce pořezané. Zdálo se mi, že jsem o něco důležitého přišel a měl jsem v plánu na to přijít ať se stalo cokoliv, bylo to důležité.

Dokouřil jsem a nastoupil do autobusu, který přijel přesně na čas. Zaplatil jsem za cestu a oči měl na jediném volném místě v zadní části autobusu. Sedím tak skoro vždycky.

Jako obvykle jsem si vedle sebe položil tašku, aby jsem mohl sedět sám i když kdo by si sedal k někomu jako jsem já. A v tu chvíli mě napadlo, koho bych se mohl zeptat, na to co se stalo.

Jediného člověka, se kterým se v podstatě znám odjakživa a který se se mnou jediný baví i když ví jaký jsem a co se může stát. Kristiána. Zkoumal jsem autobus, jestli tu náhodou není.

K mé smůle tu nebyl, ani jsem nevěděl jestli vůbec jezdí autobusem. Unaveně jsem vzdychl a položil se více do sedačky, aby mě z té jízdy autobusem nebolelo celé tělo.

Když cesta uběhla, vystoupil jsem a mířil ke škole, ještě před tím jsem se samozřejmě stavil na pokec s cigaretou, aby jí to nebylo líto. Kolem mě procházelo spoustu lidí, ale on ne.

Jeho jsem spatřil jak naopak vychází ze školy, jde, ne přímo běží mým směrem. Chce mi něco udělat? Chce mě zbít? Ani jedno, jen co doběhl, tak mě ze všech sil objal. Ztuhl jsem.

Držel mě celkem dlouho a po té co se ode mě odtáhl, tak se zastavil, jako by mu něco došlo. Způsobil to nejspíš můj zmatený výraz, proto otevřel pusu a já sledoval každý jeho pohyb.

"Je vidět, že ty nic nevíš, ale já se ti to pokusím co nejrychleji a nejpřesněji vysvětlit. Nejdřív by ses asi měl posadit." Poslechl jsem ho a posadit se na kraj chodníku.

"Adrian, se choval divně pár dní zpátky. Vlastně od doby co jsem mu řekl, že jsem gay." Otevřel jsem překvapením pusu, ale nic jsem neřekl, nechtěl jsem ho přerušovat.

"Jde o to, že ten samý den večer se opil a tím, že to kombinoval s prášky, tak dostal řekněme panic attack, pořezal si ruce a málem vykrvácel." Nemohl jsem tomu uvěřit.