Jsme v pořádku

/Šest/

Na poprvé mě ta bílá barva oslepila, proto jsem zamrkal očima, abych konečně zjistil kde to vlastně jsem. Z leže jsem toho moc neviděl, proto jsem se pokusil postavit.

To byl špatný nápad. Bolest hlavy a celého těla mě zase položila zpátky na postel pode mnou. Potichu jsem zanadával a zkusil se vzpomenout na to co se mohlo stát.

Poslední co si pamatuji je to, jak jsem se vrátil ze střechy a pak mám tmu. Rozhlédl jsem se po pokoji, jestli nenajdu někoho kdo by mi pomohl si vzpomenout.

Kromě toho, že jsem zjistil, že jsem nejspíš v nemocnici, tak jsem spatřil v rohu pokoje osoby, která spala v křesle. Trochu jsem zaostřil a s leknutím rozpoznal Kristiána.

V klidu oddechoval, jako by se nic nedělo. I přes ty obrovské kruhy co měl pod očima, vypadal jako malé roztomilé štěně. Dokázal bych se na něj koukat hodiny.

Bohužel tenhle krásný moment přerušila ostrá bolest hlavy. Lehce jsem sebou škubl a ulevil si: "Au..Kurva!". Tímto se mi podařilo ho vzbudit, viděl jsem jak sebou trhl.

"Tak tohle mi už nedělej, bál jsem se, že se snad neprobudíš ". Rychle vstal a rozešel se k mé posteli, kde se zastavil a objal mě. Trochu jsem sykl bolestí, tak se ode mě odtáhl.

"Promiň, jen jsem se o tebe děsně bál". Podrbal se nervózně na hlavě a pohledem sjel na mé ruce. Podíval jsem se též a zjistil jsem, že je mám obě obvázané.

Chtěl jsem se ho zeptat na to, co se stalo, ale v tu chvíli se otevřeli dveře. Ovanul mě zápach nemocnice, který mi potvrdil mé mínění. Ve dveřích se objevil doktor.

"Pojďte dál ". Oznámil osobám, které vešli za ním do pokoje, byli to rodiče. Podívali se na mě překvapeným a šťastným výrazem, když zjistili, že jsem vzhůru.

Mamka se ke mě vrhla a opatrně mě objala, asi tušila, že by mě silnější stisk mohl bolet. V obličeji jsem mě stále tázavý výraz a chtěl jsem znát odpověď na to co se stalo.

"Vypadá to, že si na nic nevzpomínáš, proto se ti to pokusím co nejlépe vysvětlil". Řekla mamka se soucitem v očích. Sedla si na židli k posteli a dala se do vyprávění.

"Měl jsi nehodu. Když jsme předevčírem přišli večer domu, tak jsi měl panický záchvat. Dělal jsi všechno, jen aby sis mohl ublížit. Podřezal sis žíly a my jsem tě jen tak tak zachránili".

"Míchání alkoholu s Vašimi prášky způsobilo panický záchvat a mírná ztráta krve, způsobilo to, že jste upadl do bezvědomí a probral jste se až dnes". Dodal doktor s klidem v hlase.

Chvilku mi trvalo, než jsem všechny ty informace zpracoval. Měl jsem ještě jednu otázku: "Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?". Otázal jsem se.

" Den a půl". Odpověděl mi doktor. Pomalu mi docházelo co jsem mohl způsobit a že jsem mohl někomu ublížit. "Omlouvám se". Řekl jsem chladným hlasem.

Ne že by mi to nebylo líto, to samozřejmě bylo, ale připadal jsem si jako bych byl monstrum bez emocí. "Chtěl bych být chvíli sám". Řekl jsem náhle.

Rodiče a Doktor byli na odchodu, jediný koho jsem zastavil byl Kristián. "Omlouvám se, že jsem ti způsobil starosti". Řekl jsem bez emocí.

"To je v pořádku". Usmál se na mě, až se mu na tváři objevili ďolíčky a potom s tichým ahoj odešel. Nastal čas na to, abych si vyjasnil situaci, která se stala.

Byl jsem no pokoji sám ještě půl hodiny a pak si mě rodiče mohli odvézt. A jelikož jsem nemohl jít po svých, tak mě k autu a do domu dovezli na vozíčku z nemocnice.

Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem byl v bezvědomí, protože včera jsme se vystřídali s Brianem. Ale na druhou stranu jsem nezáviděl rodičům, kteří mu to budou vysvětlovat.

Celou cestu domů, jsem se koukal z okna a držel pusu na zámek. Nechtěl jsem a ani jsem neměl důvod něco říkat, nebo si s někým povídat.

Co jsem se dostal do pokoje, tedy ne po svých, posadil jsem se na židli a řekl jsem rodičům, ať odejdou z mého pokoje, chci být sám.

Pochopili to a v tichosti odešli. Mamka mi ještě položila prášky a sklenici vodu na stůl. Tiše jsem jí poděkoval, ale zachoval jsem si chladný přístup.

Vypadalo to, že se pomalu uzavírám do sebe a nehodlám se s nikým bavit. Ještě složitější to bude pro Briana, myslím, že se s tím jen tak nesrovná.

Prášky jsem si dal do úst a zapil je vodou, znechuceně jsem zkřivil obličej, nesnášel jsem tu hnusnou pachuť prášků. Nejradši bych je nebral, ale nemůžu.

Skončilo by to asi podobně jako, když jsem je zkombinoval s alkoholem. Měl jsem zase chuť na cigaretu, asi se ze mě stane kuřák, musím si to ještě rozmyslet.

Podíval jsem se po stole a až teď jsem si všiml, že celý stůl je popsaný různými slovy na téma smrt a bolest. Vůbec jsem nevěděl, jak se to sem dostalo, ale nezkoumal jsem to.

Pokusil jsem se vstát a nečekal jsem, že to bude tak jednoduché. Udělal jsem pár kroků a trochu jsem se zamotal. Můj poslední pokus byl vzlétnout a to se mi povedlo.

Sice to byl šílený nápad, ale opět jsem se vydal na střechu. Musel jsem opatrně, protože mě nikdo nesměl vidět. Posadil jsem se a křídla zase schoval a vytáhl cigarety.

Jednu jsem si zapálil a potáhl, hned jsem cítil, jak se mi zamotala hlava. Přemýšlel jsem o tom, proč jsem to vlastně všechno udělal. Byla to kravina. Řekl jsem si v duchu.

Musím se vzchopit a nechovat se jako nějaké pětileté dítě i když to se aspoň neřeže ze zoufalosti. Naštvaný sám na sebe, jsem odhodil zbytek cigarety a vrátil se do svého pokoje.

Měl jsem trochu hlad a tak jsem se potichu vykradl z mého pokoje a zamířil do kuchyně. Mamka stála u plotny a připravovala něco, co nádherně vonělo. Nakoukl jsem jí přes rameno.

Dělala lívance, při myšlence na ně jsem si hladově olízl rty. Mamka cítila mou přítomnost a tak se mě rovnou zeptala: "Kolik si jich dáš broučku". Musel jsem se usmát nad tím jak mi řekla.

Protože takhle mi říkala když jsem byl ještě malý kluk s velkými sny, chybí mi ty chvíle. Usmál jsem se na ni a pohladil ji po zádech: "čtyři mi budou stačit". Odpověděl jsem.

Než jsem se posadil ke stolu, připravil jsem tři talíře a příbory. Taky jsem na stůl postavil dochucovadla, jako například tvaroh, jahody nebo šlehačku. 

Poté jsem se posadil a sledoval jak se pomalu scházíme všichni. Dan si sedl naproti mě, mamka si sedla vedle něho, popřáli jsme si dobrou chuť a mohli jsme se pustit do jídla.

Na lívance jsem si bez rozmyšlení dal jahody a dochutil to šlehačkou, protože tuhle kombinaci přímo zbožňuji. Rychle jsem to snědl a divil se, že jsem se nezadusil.

"Jsem ráda, že ti tak chutná ". Usmála se a mrkla na mě. Jsem rád, že měla dobrou náladu, pokusil jsem se na ní usmát a i když myslím, že se mi to moc nepovedlo, byl jsem šťastný.

Dojedl jsem a naložil špinavé nádobí do myčky, se slovy, že si půjdu lehnout, jsem odešel do pokoje. Dal jsem si studenou sprchu abych neměl tak mrtvolnou náladu.

Vyčistil jsem si zuby, prsty lehce učesal vlasy a v pyžamu které se skládalo ze spodního prádla a o číslo většího trička, jsem se položil do své měkké lásky.

Jako by ta láska byla oboustranná, protože se mi nikam už nechtělo a únava na mě přišla lusknutím prstů. "Hodně štěstí s Brianem", řekl jsem a vydal se do říše snů.

Ahoj všichni co čtete můj příběh. Po delší době jsem se rozhodla vydat další kapitolu, doufám, že se vám bude líbit a že oceníte moje myšlenky, třeba hezkým komentářem. Těším se u další kapitoly.