Jsme v pořádku

/Osm/

K našemu domu jsme dorazili autobusem, protože když jsme byli u Kristiána, tak to bylo kousek od školy. To je také možná důvod, proč ho nevídám v autobuse, má to kousek. Celou cestu jsem se o něj opíral a odpočíval jsem, byl jsem jaksi unavený.

Zastávka nebyla daleko, takže jsme šli jen pár minut. Otevřel jsem vchodové dveře a zjistil, že rodiče ještě nejsou doma, což se celkem hodilo. Protože jsem nechtěl aby mě viděli v tomhle stavu, teda hlavně máma, už měla dost starostí s mnou maličkostí.

Chvíli jsem ho nechal, aby se trochu pokochal naším skromným domem a pak jsme se vydali do mého (našeho) pokoje. Posadil jsem se na postel a trochu jsem se uvolnil, jelikož celou cestu domů, jsem byl lehce nervózní, možná kvůli tomu, že se mu líbím?

"Je tu ještě jedna věc, kterou by jsi měl o mě vědět". Poškrábal jsem se nervózně na zátylku, protože jsem se bál, že bude buď vyděšený nebo omdlí. Možná už víte, že mám v plánu, ukázat mu křídla. Čekal jsem jestli něco řekne, ale jen kývl hlavou.

"Dobře, ale poprosím tě, aby ses ničeho nebál a radši se posadil, protože nechci aby jsi spadl na zem a něco si udělal". On se nad tím jen pousmál a šel se posadit na mou postel a já se mezitím přesunul doprostřed mého pokoje. Shodil jsem tričko a pustil se do toho.

Stačilo jedno slůvko a krásná obrovská křídla se objevily na mých zádech. Trochu jsem se protáhl a zvedl se kousek nad zem, aby to vypadalo lépe. Podíval jsem se na něj a spatřil jsem ho jak sedí s otevřenou pusou a snaží se zpracovat to, co právě vidí.

Nervózně jsem se usmál a přistál jsem opatrně na zem. Přišel jsem pomalu k němu a sledoval, jestli se mě lekne. Trochu sebou cukl, ale pak jsem se ho mohl dotknout. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nic z něj nevyšlo. 

"Pojď, půjdeme na střechu a já ti to celé vysvětlím, jen mi dej chvíli abych si mohl vzít něco na tělo, abych neprochladl". On přikývl a já věděl, že je ještě v šoku. Když jsem se oblékl, zavadil jsem pohledem na jeho kalhoty, všiml jsem si, že se mu postavil.

Pobaveně jsem se usmál a když si toho všiml i on, tak se to marně snažil zakrýt tričkem. Nabídl jsem mu ruku a hned jak ji přijal, tak jsem si ho vzal do náručí a vyletěl jsem s ním na mé oblíbené místo na střeše. Když jsem o opatrně položil, zjistil jsem, že je rudý.

Od hlavy až k patě se červenal a mě to připadalo neskutečně roztomilé i když vím, že bych nad tím neměl přemýšlet. Vytáhl jsem krabičku a nabídl mu cigaretu, přijal jí a koukl na mě výrazem jestli se posadím, protože jsem byl stále ve vzduchu.

Lehce jsem se usmál a posadil jsem se opatrně vedle něj, aby nebyl vyděšenější víc než je. Vzal jsem si také cigaretu a zapálil, lehce zafoukalo a já jsem zahlédl, jak se Kristián klepal. Ochranářsky jsem ho vzal pod křídla, protože jsem věděl, že ho zahřejí.

On se přitulil k mé maličkosti a já jsem se mu snažil, předat vše své teplo. Chvíli jsme v tichu kouřili a pak jsem to přerušil tím co jsem řekl: "Hele vím, že tě to vyděsilo, ale myslím, že to není nic špatného. Nemůžu s tím nic dělat, narodil jsem se tak."

Vypadlo to ze mě tak rychle, že jsem ani nemohl přemýšlet nad tím, jestli do vůbec dává nějaký smysl. V tichu jsem doufal, že mu to došlo a čekal, jestli z něj něco smysluplného vypadne. Upřímně jsem v to doufal, protože jsem si připadal trapně.

"Zaprvé je to dokonalé, protože ti to sluší ještě víc, než normálně a zadruhé neodsuzuji tě a i když mě to trochu vyděsilo, tak tě neodsuzuji, mám tě rád víc a víc". Hned co to dořekl, tak zčervenal a vypadal mega ultra roztomile jako to nejroztomilejší kotě.