Jsme v pořádku

/Tři/

Úplně se mi nechtělo rovnou domů, proto jsem od zastávky zamířil k číňanům, abych si mohl koupit jednu věc. Alkohol. Abstinenti třeste se

Nemusel jsem ani prokazovat, že mi je osmnáct, protože na osmnáct vypadám a taky je to tomu číňanovi jedno. Vzal jsem vodku, džus a zaplatil jsem.

A aby se neřeklo že jsem málo zkažený, tak jsem si před obchodem zapálil a zase se mi motala hlava. Došel jsem k nedaleké lavičce na kopečku a párty mohla začít.

Bylo to ideální místo, protože sem moc lidí nechodilo. Takže jsem vytáhl flašku na pití co jsem měl do školy a začal do ní, půl na půl lít vodku a džus.

Dokonalé bylo i to, že jsem mohl nechat vidět svá křídla, protože tu nikdo není a nebojím se že to někdo uvidí. Začínám pít a dostávám se do nálady.

Po tom co jsem v sobě měl už půlku flašky, tak jsem se cítil vcelku opile a věděl jsem jak to skončí. Víte, není úplně dobré míchat prášky a alkohol.

Co jsem to dopil, tak jsem se cítil strašně špatně. Vždycky na mě v tomhle stavu přepadá deprese a myšlenky na smrt, ale nikdy se nesnažím aby to tak nebylo.

Začali se ve mě hromadit emoce, proto jsem se zvedl z lavičky a začal jsem řvát, tak hlasitě až se to rozléhalo. Potom jsem se jen svalil k zemi jako hromádka neštěstí.

Brečel jsem. Začal jsem brečet nad svým mizerným životem. Proklínal jsem se za to, že jsem se narodil, protože přidělávám jen starosti a nic jiného.

Zvedl jsem se a motavou chůzí jsem si došel pro věci, abych se mohl vydat domů. Trochu jsem ještě namíchal zbytek alkoholu a džusu abych to dopil.

Divil jsem se jak rychle se setmělo a i když bych na žádného člověka cestou domů nenarazil, ale i tak jsem pro jistotu křídla schoval. Nálada byla stále na bodu mrazu.

Kdyby jste mě teď viděli, řekli by jste si, že jsem nějaká troska bez budoucnosti a i když jsem se tak cítil, tak to nebyla pravda. Mám budoucnost, ale i temné chvíle.

Dobelhal jsem se domů a tušil jsem, že bude problém, jelikož jsem pil a o kouření ani nemluvím. Jediná věc, která na mě rodičům vadí. Nadechl jsem se a vešel dovnitř.

První co jsem spatřil byla prázdná chodba, ale podle bot, které ležely na rohožce jsem věděl, že tu nejsem sám. Zul jsem si ty své a snažil se tolik nemotat, třeba si nevšimnou.

Přišel jsem okolo kuchyně a spatřil oba dva rodiče jak sedí u stolu. Teda mámu a Daniela, mého nevlastního tátu. I když jsem nechtěl, tak jsem je pozdravil.

"Ahoj mami, ahoj Dane". Kuňkl jsem potichu jako žába a doufal, že to slyšeli. Pravděpodobně ano, protože se otočili s překvapeným výrazem.

"Kde jsi byl? Mysleli jsme, že to bude kratší ". Řekla máma a na tváři měla stejně tázavý výraz jako Dan. Nadechl jsem se a začal jsem vysvětlovat.

"Krátké to bylo, šel jsem se ještě projít". Vypadlo ze mě jednoduše. Nečekal jsem, že to řeknu tak srozumitelně. Asi ten alkohol už vyprchává. 

"Od kdy se procházíš dvě hodiny v kuse?!". Vyjel na mě trochu Dan, ale máma ho hned uklidnila, protože ví, že vztekem nic nevyřeší.

"To je jedno, běž do svého pokoje, přinesu ti jídlo a nezapomeň si vzít prášky". Řekla máma až přehnaně milým hlasem, snažila se být hodná.

Přikývl jsem a šel směrem do mého útočiště, neboli mého pokoje. Položil jsem se do postele a řekl jediné slovo, které mi umožní svobodu. "Xantor".

Velká havraní křídla se roztáhla a začal jsem cítit ten příjemný pocit. Otevřel jsem okno a protože bylo už šero a všichni byli doma, vyletěl jsem.

Doufám, že se nedivíte, že křídla umím používat. Pokud jste si to mysleli, tak jste se mýlili, nemám je jen na okrasu. Mířil jsem ke kostelu na náměstí.

Když jsem tam doletěl, sedl jsem si na střechu toho kostela a hned jsem litoval, že jsem se neoblékl lépe, protože začíná být celkem zima.

Aspoň jsem si nezapomněl cigarety, tak jsem si zapálil, protože to má na mě uvolňující účinky. Buď se mi motá hlava a nebo se začnu sám od sebe usmívat.

Veselá nálada se mi vracela a i když se mi nechtělo, musel jsem se vrátit, jinak bych tu asi umrzl. Sice to není možné, ale zdálo se mi jako by mě někdo sledoval.

Zavrtěl jsem nad tím hlavou, protože to bylo nemožné a soustředil jsem se na cestu. Proletěl jsem otevřeným oknem a lehce dopadl na podlahu mého pokoje.

Večeře mi ležela na stole, konkrétně ovocný čaj a talíř s kuřecím salátem. Divím se, že mamce nebylo divné že jsem zmizel, protože to nedělám často.

Zbytek večera byl normální jako každý den co jsem tu já. Dojedl jsem, převlékl jsem se do spacího trička a šel udělat večerní hygienu.

"Tak snad si tu ranní kocovinu pěkně užiješ". Řekl jsem arogantním a posměšným hlasem mířeným na mojí druhou polovičku Adriana. 

Nejsem zrovna dvakrát hodný na svoje tělo, ale v tuhle chvíli mi to bylo upřímně jedno co se se mnou děje a co to způsobí Adrianovi. Položil jsem se do postele a za pár minut usnul.

Omlouvám se lidičky, vůbec jsem nevěděla, že se mi část kapitoly smazala. No nic těším se na vás u další kapitoly.