Jsme v pořádku

/Deset/

Po tom romantickém gestu na pouti se oba dva přesunuli do nedaleké restaurace a tam si dali napůl boloňské špagety, jako v tom romantickém animáku. Poté se tramvají přesunuli k Adrimu domů a šli se po teplé sprše konečně vyspat, aby byli ready na zítřejší den.

Probudil jsem se a vedle mě opět ležel Kristián, vypadal tak roztomile, když spal a tak jsem si rovnou pořídil jednu menší fotečku, jako památku. Poté jsem opatrně vstal z postele a vydal jsem se do kuchyně, abych připravil něco malého k snídani.

Pomalu jsem sešel schody, aby nevrzali jako každý den a prošel jsem obývákem do kuchyně. Připravil jsem nám výborné lívance, které mi pochválila i moje máma a polil jsem je javorovým sirupem, jako třešničku na dortu, jsem na ně položil čerstvé jahody.

K tomu jsem udělal kakao a posypal ho mini marshmelounama a celé to odnesl na tácu do ložnice, kde pořád spinkal jako malé dítě Kris. Čekal jsem až se vzbudí a hned potom jsem se ho chtěl na to jak si to s Adrianem včera užil, když už jsme všichni spolu.

Snídani jsem položil na noční stoleček co mám v pokoji a chtěl jsem se vedle něj položit, jenže mě chytla hrozná bolest hlavy, něco bylo špatně. Spadl jsem bolestí na zem a chytil se za pulzující spánky, celý svět se mi točil a já se bál co se stane dál.

Horké slzy mi tekly po tvářích, ale jinak jsem se usmíval, něco bylo špatně, další záchvat. Určitě jsme si včera nevzali prášky a proto se tohle děje. Protože nás ty prášky už dlouhou dobu udržují při životě, jsme špatný, celý svět je špatný a uplně všechno je špatný.

Kristián se leknutím probudil, když jsem bolestivě zakřičel, svíral se mi hrudník. Přiběhnul ke mě a snažil se se mnou komunikovat, ale to už bylo pozdě, nebylo možné aby jsem s ním mluvil. Dostal jsem záchvat a začal jsem se klepat, potom už nevím co se stalo. Omdlel jsem.

Nemám pojem o tom kolik je hodin a proto hned potom co jsem se vzbudil, tak jsem se rozpačitě koukal po pokoji a zrakem hledal hodiny. Bylo to marný, protože jsem nemohl zaostřit i když jsem se jakkoliv snažil. "Spal jsi čtyři hodiny, možná víc, taky jsem usnul".

Řekl Kristián, který seděl vedle něj a hladil ho po černých vlasech. Cosi mu podal a řekl ať si to dá do pusy, potom mu podal sklenici vody, aby to zapil. Podle známé nehezké pachuti, to byly jeho prášky na psychiku, které měl pro jistotu vždycky na nočním stolku.

Po chvíli jsem konečně zaostřil a viděl Kristiánův utrápený výraz, který se pomalu měnil na výraz, který máte, když vám spadne kámen ze srdce. Přišlo mi ho líto, tak jsem si ho okamžitě přitáhl do objetí a objal ho co nejvíc to jen šlo, aby jsem ho ujistil, že už jsem v pořádku.

"Jak jste si to včera na pouti užili?", zeptal jsem se po chvilce co ho měl v objetí. Vylíčil mi jak si to užili a jak mu na ruském kole daroval prstínek. Podíval jsem se na ruce a opravdu na jedné s nich se vyjímal krásný prstýnek, stejně jako ten na ruce Kristiána.

Porozhlídl jsem se a nikde jsem neviděl připravené lívance, nic jsem ale nenašel a tak jsem se tázavým pohledem podíval na Krise, ten zčervenal a přiznal se, že snědl svoje i ty moje lívance a kakao. Jen jsem se pousmál, protože mi to připadalo roztomilé a rozcuchal mu vlasy.

Pokusil jsem se vstát, ale trochu jsem se zamotal a tak jsem si pomohl křídly, abych udržel rovnováhu. Povedlo se a tak jsem se už po svých vydal o psacímu stolu, co mám v pokoji. Otevřel jsem šuplík, kam jsem si schovával cigarety a vyndal jednu pro mě a jednu pro Kristiána.

Naznačil jsem mu, že půjdeme na střechu a vzal jsem si ho do náruče, roztáhl křídla a vydal se na určené místo. Bylo to jednodušší než kdyby jsme šli po svých, mohli jsme si totiž něco udělat, na střechu se leze blbě. Upřímně kdybych tam šel sám tak je mi jedno kdyby se mi něco stalo.

Ale teď jsem byl s Kristiánem a to znamenalo dávat pozor na milovanou osobu. Na Adriana jsem v podstatě kašlal taky, je stejně starý jako já, takže na něj nemusím dohlížet jak máma na malé dítě. Posadili jsme se a zapálili si cigarety, pomalu jsme potahovali a koukali se na město.

Bylo mi s ním dobře, nemusel jsem před ním nic skrývat a vypadá to, že mi dokáže pomoc, když si jako debil zapomenu vzít prášky na mojí psychiku poškozenou. Jak jsme tak pozorovali město, objal jsem ho kolem pasu a jedním křídlem též (jen tak pro efekt).

Pohled na město byl dokonalý, ale docházelo mi, že zítra zase budeme muset do školy, nevyhnutelně, proto jsem ho silně obejmul. Dokouřili jsme a šli zpátky do pokoje, protože díky mému záchvatu jsme spali docela dlouho, tím pádem se stmívalo a začínala být zima.

Stmívalo se brzy, protože byl podzim a tím pádem dřív tma. Mohlo být třeba teprva šest hodin večer, v tu chvíly mi došlo, že v ledničce nám ubívá jídlo a tak mě napadlo, že by jsme mohli jet na nákup. Chtěl bych se proletět, ale nechci narazit na nějaké lidi, ještě by se nám mohlo něco stát.

Takže jsem vzal tu jednodušší formu a to je kolo, naštěstí jsme tu měli tři kola, takže jsem mohl Kristiánovy půjčit kolo. Můj první nápad byl, že bych si půjčil auto, ale pak mi došlo, že s ním rodiče jeli pryč a vrací se až dneska večer. Nasedli jsme na kola a vyrazili do města.

Projížděli jsme ulicemi a hnali se jak o závod, teda on to byl závod. Řeklo se, že kdo bude poslední ve městě, tak vaří večeři nejen pro nás dva, ale i pro rodiče, kteří se vrátí domů, když mi sotva přijedeme. Zabrali jsme a skončilo to tak, že jsme málem nabourali na parkovišti u obchodu.

Samozřejmě vyhrál Kristián, ale já jsem ho nechtěl nechat vařit samotného, tak jsme se shodli na tom, že pokud máme pohořet ve vaření, tak společně. Šli jsme do obchodu a hned první co jsme udělali je to, že jsme si vzali nákupní košík a Kristián si do něj sedl, nákup mohl začít.

Projeli jsme uličky s potravinami, které jsme potřebovali. Potom jsme se stavili ještě pro víno i když vím, že bych ty prášky neměl míchat s alkoholem, ale slíbili jsme si, že na mě dá pozor. Potom ještě cigarety a to bylo vše, měl jsem štěstí, že mi je tady prodají kdykoliv.

Tašky s nákupem jsem si dal na nosiče na kole a mohli jsme vyrazit domů. Ale ještě než jsme dojeli domů, tak jsem ho vzal na mé oblíbené místo, kam chodím abych si vyčistil hlavu. Je to u jednoho rybníku kousek od našeho domu, takže jsme nejeli nějak extra daleko.

Dojeli jsme a slezli z kola. Posadili jsme se pod vrbu u rybníku a koukali jsme se na ptáky, co pluly po matné vodě, občas se pod vodou mihlo pár ryb. V klidu jsem roztáhl křídla a nabídnul jsme mu jestli si chce zkusit jednu věc a tou je tanec, ale ne ledajaký, myslím tanec na vodě.

 Kouknul se na mě překvapeně a potom nervózně přikývl. Vzal jsem si ho do náručí a zamával křídly, tak aby jsme se dostali do vzduchu a přesunuli jsme se nad vodu. Trochu se klepal a tak jsem ho pohladil po zádech, abych ho uklidnil, protože se neměl čeho bát.

Začal jsem tancovat lehce nad vodou s Kristiánem v náručí a užíval jsem si té nádherné chvíle s ním. Tanec obsahoval různé otočky a kroky stranou, taky dopředu a dozadu, jednoduše krásný tanec, Kristián se dokonce po chvilce uvolnil a já jsem byl rád, že mi věří.

Potom co jsme dotančili, tak jsme se vydali zpátky domů kde už jsem viděl zaparkovaný auto rodičů. Opatrně jsme se vydali do baráku a snažili jsme se dostat potichu do pokoje, teda myslím tím Kristiána, ale to nám neprošlo, protože jsme taškama bouchli o zeď. Rodiče si nás zavolali.

Další kapitola je tady, jsem oficiálně zptáky, nejsem nijak extra v pohodě, ale chtěla jsem vydat další kapitolu, aby příběh jednoduše pokračoval.