Jsme v pořádku

/Pět/

Hned co jsem to dořekl, tak jsem udělal tu nejvíc zbabělou věc. Utekl jsem bez rozloučení a bez vysvětlení. Ano není to fér, ale nevěděl jsem co mám dělat.

Ani jsem se za sebou neohlédnul, protože jsem se za své chování styděl. Vždycky v takových situacích zpanikařím a útěk je jediná věc co mě v tu chvíli napadla.

Udýchaný jsem doběhl na zastávku a opřel jsem se o lavičku, abych se mohl vydýchat. Po chvíli jsem si sedl a podíval jsem se na jízdní řád, abych zjistil v kolik mi to jede.

Jelo mi to za dvě minuty, za což jsem byl celkem rád, protože Kristián nebude mít čas mě doběhnout. Vlastně jsem pochyboval, že by se za mnou běžel, potom co jsem řekl.

Vytáhl jsem si peníze a tiše zanadával, protože jich bylo čím dál tím víc. Nerad prosím rodiče o peníze, připadám si pak jako nějaký příživník, který neumí nic.

Zaplatil jsem si cestu, posadil se a přemýšlel nad tím, co si o mě Kristián musí myslet. Potom co jsem se mu tak trochu přiznal, že mám rád osoby stejného pohlaví. 

Trvalo mi to celou cestu, ale nic moc jsem nevymyslel, tak jsem to nechal na pokoji, protože jsem věděl, že i kdybych přemýšlel sebevíc, tak z toho nic nevznikne.

Vystoupil jsem a zamířil jsem k obchodu, měl jsem chuť na alkohol. Nevím kde se to ve mě bere, protože nikdy jsem tohle neudělal, ale jak se říká všechno je jednou poprvé.

Vešel jsem do obchodu a prodavač na mě koukal, jako na nějaké bájné stvoření. Asi to bylo nezvyklé vidět člověka s sytě bílými vlasy. Slušně jsem pozdravil a hledal.

Přišel jsem k regálu s alkoholickými nápoji a chvíli se rozmýšlel, co si koupím. Moc jsem toho neznal, snad jenom vodku a rum. Zkusil jsem variantu jedna a vzal ještě džus.

Ani se nezeptal na občanský průkaz, protože byl až moc zaujatý mými vlasy. Zaplatil jsem a schoval alkohol do batohu, aby to rodiče neviděli a neměli kecy.

Vyrazil jsem domů s úmyslem se opít a dělat, to co jako střízlivý neumím. Třeba se s někým bavit po sociálních sítích, nebo nedej bože někomu volat ze srandy.

Pomalu jsem došel k našemu domu a mezitím co jsem se plížil tiše domem, přemýšlel jsem kvůli čemu vlastně budu pít. Také mě zajímalo co to se mnou udělá.

Troufnu si říct, že alkohol a prášky jsou vražedná kombinace. Nikdo nebyl doma, ale i tak jsem si zalezl do svého pokoje a královsky jsem se posadil na postel.

Ta se pod mojí vahou lehce prohnula. Otevřel jsem obě flašky a připravil třetí do které jsem to lil aby to bylo tak půl na půl. Upřímně jsem se nemohl dočkat až se napiji.

Dolil jsem to do flašky a ještě jsem to zamíchal, stačilo to jen už ochutnat. Sice to chtělo trochu odvahy, ale nakonec jsem se překonal a napil se onoho nápoje.

Pil jsem po prvé, takže jste se ani nemohli divit tomu, že potom co jsem to ochutnal jsem se zakuckal a v obličeji jsem měl skoro až kyselý výraz.

Vždycky jsem se bál pít, protože prášky, zastrašující slova mojí mámy a spoustu dalších věcí. Ale teď jsem se napít jednoduše chtěl, protože jsem se bál zítřejšího dne.

Co když mě Kristián nepřijme takového jaký jsem? Bude mě šikanovat, nebo se mi bude posmívat, že jsem odlišný? Jednoduše jsem se bál toho co přijde.

Po chvíli pití a s pomocí prášku jsem se celkem rychle dostal do stavu, kdy je člověku všechno jedno. Věděl jsem, že to spadne do depresí a že se něco stane, ale nechtěl jsem na to myslet.

Křídla jsem normálně měl vidět, jednak protože jsem byl doma a jednak, protože jsem byl v náladě a nemyslel jsem na následky. Začínala ta část, kdy začnu dělat kraviny.

Lehce jsem se vznesl do vzduchu, ale jelikož se mi zamotala hlava, tak jsem zase rychle dopadl na zem. Prášky byli čím dál tím silnější, ale mě bylo fajn. To jsem nevěděl co mě čeká.

Napadlo mě, že když už mám jedno poprvé, tak by mohlo být i druhé, tím bych zabil dvě mouchy jednou ranou. Hledal jsem oblečení Briana, abych mu mohl ukrást pár cigaret.

Ano chtěl jsem si to zkusit a taky jsem si řekl, že když jsme v jednom těle, tak by to pro mě nemusel být takový problém. Když jsem to našel, vytáhl jsem si jednu a šel ven.

Samozřejmě, že ne dveřmi. Bylo už celkem šero, takže nebylo vidět na krok, protože měsíc nesvítil. Vzal jsem to oknem a letěl jsem na střechu, kde jsem se posadil.

Byl jsem rád, že jsem nespadl, protože jsem byl pod vlivem a špatně jsem viděl. Všechno jsem viděl dvakrát a lehce rozmazaně. Vložil jsem si cigaretu do úst a zapálil jí.

Potáhl jsem, nadechl jsem se toho kouře a vydechl ho zase zpátky. Divil jsem se, že se nestalo nic, teda kromě toho, že jsem se o trochu víc motal.

Připadal jsem si jako rebel, který před pár hodinami shodil falešnou masku stydlivého a skromného chlapce, který měl svá tajemství pevně pod kontrolou.

Po chvíli jsem na tváři ucítil slzy. Já brečím? Doopravdy brečím. Moc se mi nedivte od smrti bratra jsem nebrečel, zapoměl jsem jak uvolňující pocit to je.

Ještě zbývalo mít někoho s kým bych si o všem mohl popovídat, jenže jsem neměl nikoho. Rodinu jsem tím zatěžovat nemohl, jsou na tom stejně jako já.

A Kristián? Tomu se nemůžu podívat do očí po tom co jsem od něj bez vysvětlení tak zbaběle utekl. Tak jsem jen tak seděl, brečel a přemýšlel, jestli se někdo takový někdy najde.

Doukouřil jsem tu první cigaretu a dal jsem si ještě jednu, viděl jsem to na dlouhou noc. Teď v opilosti jsem si připadal zvláštně, něco mezi králem a největší troškou světa.

Na střeše mě to přestalo bavit asi po hodině a taky mi začínala být zima. Proto jsem šel zpátky do pokoje a chystal se ke spánku, bohužel tu nastal problém.

Hned co jsem vešel do pokoje, tak jsem odpadnul, omdlel jsem, říkejte si tomu jak chcete. Mě to vyděsilo a ještě víc mě vyděsilo to, že jsem se vzbudil v bílém pokoji.

Takže další kapitola je za námi. Trochu mi trvalo než jsem se dokopala k tomu, abych tuhle kapitolu dopsala, ale je tady. Tak jste si jí snad užili.

Budu ráda za každý komentář a za každou hvězdičku, protože mi to vždycky vykouzlí úsměv na tváři.