Doučování lektvarů // Snarry - POZASTAVENO

9 | Kouzlo očí

Draco kráčel chodbou na školní trest se staženým žaludkem. Vnímal pohledy ostatních studentů, které se na něj valily ze všech stran, a dělalo mu velké potíže udržet vážnou tvář. Věděl, co mu vyčítají. On přešel na stranu Pána zla, když se v konečné bitvě rozhodovalo o konečném osudu Bradavic, ale i kouzelnické společnosti. Tak to alespoň viděli oni, studenti Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru. Co na tom, že si ve skutečnosti nevybíral stranu jako takovou, ale šel za hlasem srdce? Vybral si svou rodinu. Nechtěl riskovat, že by jim opět bylo ublíženo kvůli jeho vlastnímu selhání. Ale jak by to mohl vysvětlit? Nikdo ho nehodlal poslouchat.

Zmijozelští v něm zase viděli zbabělce a krvezrádce, ostatně v celé jeho rodině. Dávali jim za vinu, že kvůli nim pán Zla prohrál. Mnoho studentů Zmijozelu mělo mezi Smrtijedy rodiče, kteří aktuálně v Azkabanu čekali na svůj osud. Všem se nepodařilo se vymluvit na vliv kletby Imperius, jako se to podařilo Malfoyům po první kouzelnické válce. Nedokázali mu odpustit, že zatímco oni měli rodiče po smrti nebo pod zámkem, on měl svou rodinu úplnou a nadto ho ředitelka ještě jmenovala primusem. Vlastně byl rád, že ho ještě nikdo nekonfrontoval přímo, ale zatím zůstávalo jen u přezíravých a zlostných pohledů, které se zhoršily ještě poté, co neúmyslně políbil Pottera a všimlo si toho to idiotské strašidlo.

Nejhorší na tom však bylo to, že to nedokázal pustit z hlavy. Překvapilo ho, jakou má Potter jemnou tvář a místy se přistihl, jak přemýšlí nad tím, jak ji zkoumá bříšky prstů a svými rty se přesvědčuje, jestli si to pamatuje správně. Byl z toho zmatený a hlava mu třeštila. Nevěděl, co se sebou, navíc mu ani příliš nepomáhalo Potterovo flirtování, jestli se to tak dalo nazvat. Ale měl přece přítelkyni, takže to musel být jen podivný žert na uvolnění napětí, k čemuž se rád přidal. Tak proč na to musel pořád myslet? Nemohl si pomoci, ačkoliv se mu snažil od toho incidentu ve Velké síni de facto vyhýbat, přesto ho stále po očku sledoval, jako by mu pohled na něj snad mohl dát nějakou odpověď. Byl celkem rád, když před Snapeovu učebnu přišel první a mohl se trochu uklidnit, ačkoliv kroky za rohem ho upozorňovaly, že už nemá moc času.

Draco sice mohl slyšet jeho kroky, Harrymu ovšem připadalo, že každou chvílí padne na zem a ke kabinetu ani nedorazí. Netušil, kde se v něm veškerá ta únava brala, protože si připadal při vstávání relativně odpočatý. Opak byl pravdou a vlastní tělo mu opět podkopávalo nohy. Možná za to mohla představa dalšího dne stráveného se Snapem a také s Dracem, s nímž od jejich incidentu ve Velké síni prakticky nepromluvil. Ne že by nechtěl, to Draco se tvářil, jako kdyby ho neviděl, přestože ho párkrát načapal, jak na něj kouká.

S povzdychem si promnul kořen nosu a poupravil si brýle, než zahnul za roh a odkud se mu již skýtal pohled na dveře od Snapeova kabinetu a na mladého, velmi pohledného blonďatého kouzelníka, který se tvářil skoro stejně zmučeně jako on. Srdce se mu rozbušilo při pohledu do jeho ocelových očí, které by se raději bývaly stáhly za neprostupnou clonu, stejně jako se o to snažila mysl i duše. Na Dracovi šly tyto věci až příliš snadno poznat a Harryho z toho bodlo u srdce. Jejich přátelství bylo něco, co ho v poslední době mile překvapovalo a on by o nově nalezeného přítele nerad přišel.

„Ahoj," řekl na pozdrav a nenuceně se u toho usmál. Nechtěl, aby si Draco myslel, že se na něj zlobí a nepřeje si s ním mluvit. Tak jako tak spolu budou dnes na něčem muset pracovat.

„Ahoj," zamumlal a uhnul pohledem dřív, než k němu Harry dorazil. Připadal si, jako by ho nachytal při něčem zakázaném a celkem doufal, že je Potter v nitrozpytu stejně levý jako v nitrobraně. Ale na druhou stranu, vždyť přece nemyslel na něco nemístného, nebo ano? Kdyby byl sám, zaúpěl by. Takto cukl koutkem úst, čímž doprovodil svůj pozdrav. Nešlo mu se tvářit neutrálně, když z druhého chlapce vyloženě sálala dobrá nálada, ačkoliv se podivně chvěl a neušlo mu ani, jak si otřel zřejmě zpocené ruce do kalhot. Ani se mu nedivil. Svého kmotra měl rád, přesto se i on pod jeho pátravým zrakem cítil jak nahý. „V pohodě?" zeptal se, snaže se o povolení napjaté atmosféry.