Doučování lektvarů // Snarry - POZASTAVENO

12 | Střet

Draco zdvihl vyzývavě bradu ve stejném okamžiku, kdy se Harry narovnal. „Co chceš, lasičko?" zeptal se konverzačním tónem, ale v duchu polkl a uvažoval, zda se včas dostane ke své hůlce. Ne, že by se zrzka stojícího nad nimi bál, ale aktuálně byl v nevýhodě, kterou však nehodlal dát najevo.

„Co třeba, abys vypadl od Harryho?" zavrčel Ron a stiskl hůlku tak, že mu zbělely klouby prstů. „Pokud vím, tak zvěromagie je volitelnej předmět, takže není potřeba dodržovat ty idiotský zasedací pořádky. Buď tak od tý dobroty a přestaň se k Harrymu lísat. Tvoje místo je támhle." Ukázal na hlouček zmijozelských, kteří se na ně nedívali zrovna pěkně.

„A co třeba, kdyby sis hleděl svého?" opáčil znuděně a jal se prohlížet své dokonale upravené nehty.

„Já si hledím svýho," ujistil ho výhrůžně. „Svýho nejlepšího kamaráda. A tobě nevěřím. Takže se pakuj a jdi si za svýma hadama."

Ještě, než mohli Draco s Harrym něco namítnout, vedle nich se objevil Zabini. Zpražil Rona pohrdavým pohledem, kterým mu dal najevo něco ve stylu ještě-slovo-a-skončíš-na-ošetřovně, a otočil se k Dracovi. Stačilo jedno zdvižené obočí, aby blonďák vrhl na Harryho omluvný úsměv, než se postavil a zadíval se Ronovi do očí.

„Pamatuj si, Weasley, že do toho, co já s Harrym dělám nebo nedělám, ti nic není. Je to jen moje věc." Posměšně nakrčil nos a ohrnul horní ret. „Nebo snad žárlíš?" Nečekal na odpověď, s hlavou vztyčenou se vydal na druhý konec vyčarované louky a během chůze se naklonil k Zabinimu, aby mu něco pošeptal.

Ron se otočil s uvolněným úsměvem, bruče si něco o idiotech, ale zarazil se, když z Harryho pohledu létaly blesky namířené na něj. „Co je? Snad mi nechceš říct, že jsi chtěl, aby tě otravoval."

„Třeba jsme si měli i co říct," odfrkl Harry, ale pokusil se svůj náhlý vztek kontrolovat. Ještě párkrát probodl svého zrzavého přítele pohledem, než si povzdychl. Teprve tehdy mu totiž tak nějak došlo, co řekl Draco jako poslední, konkrétně tu část se žárlením. „To víš, možná z nás ty společné tresty u Snapea udělají jednou anti-Snapeovské spojence," dodal trochu posměšným tónem.

Moc dlouho se ovšem na Rona šklebit nemohl, protože se otevřely dveře a jimi dovnitř ladným krokem prošla profesorka McGonagallová, úchvatná jako vždy. Naposledy se ohlédl po Dracovi, který se culil od ucha k uchu a překvapivě se díval jeho směrem, načež se Harry s lehce znachovělými tvářemi odvrátil stranou.

„Dobré odpoledne," pronesla zvučným hlasem profesorka, jakmile se postavila na něco, co v kouzelné místnosti vypadalo jako kopeček trávy. „Pane Weasley, nemůžete najít své místo?"

„Ne, paní profesorko," zamumlal a celý zrudlý se posadil na očarovaný kámen vedle Hermiony, která se div netočila na místě, jak nadšeně hltala každé profesorčino slovo.

„Vítám vás na první hodině kurzu zvěromagie. Jsem potěšená, že jste všichni zvládli test s takovými výsledky, aby nikdo kurz nemusel opustit. První hodiny budeme mít pouze spolu, později, až se vám budou dařit proměny alespoň částečně, se k nám připojí ministerský pracovník, který si zapíše vaše poznávací znaky." Rozhlédla se po třídě a vážný tón hlasu zjemnila úsměvem. „Nějaké dotazy? Ne? V tom případě můžeme začít. Máte všichni vymyšlené zvíře? Co třeba vy, pane Zabini?"

Jakmile profesorka zaměřila jeho směrem, Blaise se nervózně ošil. Upínala se na něj nejen její pozornost. „Já si ještě nejsem popravdě tak jistý...," zamumlal, ovšem tak hlasitě, aby se nemusel opakovat.

„Inu, to nevadí. Máte ještě trochu času. A co třeba pan Potter, vybral jste již své zvíře?" nadhodila McGonagallová a zaměřila se na druhou stranu učebny.