Doučování lektvarů // Snarry - POZASTAVENO

1 | Návrat do starých kolejí

„Páni, nemůžu uvěřit, že se vážně vracíme do školy," vydechla Ginny, nacpala poslední hábit do kufru a sedla si na něj, aby ho mohla snadněji zavřít. „A ještě navíc budu s vámi v ročníku. To bude super," dodala a zazubila se na Harryho pohodlně sedícího na její posteli. Natáhla ruku a lehce se dotkla jeho kolene. „Budeme spolu moci trávit víc času."

Sklopila oči k přezkám na kufru a s mírně povystrčenou špičkou jazyka se snažila zavřít zavazadlo, nevšimla si tedy mírně strojeného zdvihnutí koutků a pokračovala dál: „Budeš sedět se mnou, že jo, zlato? Ron a Hermiona taky budou sedět spolu." Konečně zapnula kufr a vyskočila na postel, aby se k němu mohla přitulit. Opřela se mu o rameno a zasněně se zadívala na strop. „Bylo by to hezký."

Harry ji celou dobu vyprovázel zaujatým pohledem a prsty střídavě zatínal do vlastních dlaní. Ani mu příliš nevadilo, že mluví převážně Ginny, protože s ní v mnohém souhlasil. „Po tom všem, čím jsme si prošli, to zní jako pohádka, nemyslíš?" Těžko říct, jestli tím narážel na návrat do Bradavic nebo na to něco, co se pomalu vyvíjelo mezi nimi dvěma. I když možná, že minulý čas byl zcela adekvátní, neb Harrymu v poslední době připadalo, jako kdyby se jejich vzájemná náklonnost postupně vytrácela. Nebo byl už zralý na léčbu u Svatého Munga, to byla další varianta.

Pocítil váhu její hlavy na svém rameni a po chvilce váhání o ni opřel tu svou. Vlasy jí voněly po oříšcích a na dotek působily velice hladce, jako kdyby byly tvořeny z velice příjemné, hebké a hlavně drahé látky. Ze zájmu si vjel rukou do vlastních vlasů a pokusil se je trochu upravit, byla to ale předem prohraná bitva. U toho mu pomalu docházelo, že se jej Ginny vlastně na něco ptala. Zapátral v mysli, vylovil otázku a polopatě ze sebe dostal odpověď: „Asi... proč ne? Bylo by to hezký," souhlasil. Ta slova však na jazyku chutnala nějak zvláštně.

„Jsem zvědavá, jak to bude všechno probíhat, myslím, že budu oproti vám třem pěkně pozadu v obraně proti černé magii, když jsem se ji vlastně loni vůbec neučila," pronesla, poukazujíc na to, že místo ní měli černou magii s Amycusem Carrowem. „Myslíš, že bude obranu učit Snape? Jestli bude pokračovat v učení, tak asi jo," pokračovala a nevšimla si, že Harry při vyslovení jména obávaného profesora ztuhl. „To mi to dá asi pěkně vyžrat," povzdechla si, vyhledala jeho dlaň a propletla jim prsty. „Vůbec by mi nevadilo, kdyby se do školy nevrátil. Sice je fajn, že přežil – zvlášť když se nakonec ukázalo, že je na naší straně –, ale stejně bych ho jako učitele znovu nechtěla. Myslím, že bude ještě nesnesitelnější než dřív," dodala s úšklebkem a zabořila Harrymu nos do prohlubně mezi krkem a ramenem.

„Třeba mu křivdíš," vyletělo z Harryho dřív, než stihl zanalyzovat obsah myšlenky a zavrhnout ji jako podezřelou a nepatřičnou. Aby napravil svou chybu, omotal jí ruku kolem pasu a s rukou na boku ji k sobě jemně přitiskl. Byl rád, že nemohl vidět její výraz, zcela jistě obsahující povytažené obočí v užaslém, nevěřícném výrazu. „Dobře, to byla blbost," zasmál se, aby zamaskoval vlastní rozpaky. Líce získaly slabý nádech červené. „Vsadím se, že bude rozdávat tresty i za pšíknutí a body strhávat za to, když se na něj špatně podíváš. Nebo že se podíváš na mě. A mně bude strhávat body jen za to, že jsem Potter."

„Jo, to máš asi pravdu." Zamračila se, zdvihla hlavu a nakrčila nos. „Stejně si myslím, že tu ampulku s protijedem a dokrvovacím lektvarem u sebe nosil jen proto, aby ti mohl dál ztrpčovat život." Vpila se svým pohledem do smaragdově zelených očí, vyhladila tvář do úsměvu a pomalu si sedla obkročmo na jeho klín, zaplétajíc mu prsty do rozčepýřených vlasů. „Ale to je fuk, nebudeme si kazit večer Snapem, hm? Něco mě napadlo." Skousla si spodní ret a prohnula se v zádech, když na nich ucítila něžné hlazení, načež se lehce otřela svými rty o stále zrůžovělou tvář a přesunula je k uchu. „Co kdybys večer – Rone! Zatraceně! To neumíš klepat?" vykřikla nazlobeně směrem ke dveřím, kde se zjevila zrzavá kštice jednoho z bratrů.