Doučování lektvarů // Snarry - POZASTAVENO

11 | Ticho před bouří

Harry si připadal vyšťavený jako pomeranč po vytvoření limonády. Stále prudce oddychoval, když se v šatně svalil na lavici a začal ze sebe shazovat upocené a mokré oblečení. Přestože jej trénink uvolnil a odvál většinu stresu, jímž si za poslední týden prošel a jímž si ještě projít v brzké době měl, radost z létání mu částečně zkazilo nepříjemné počasí. Déšť jim zabraňoval v pořádném trénování, ale i přesto úspěšně zjistil, že v tomto složení by jejich tým mohl fungovat.

Mezi vybranými nováčky zazářilo několik talentů, kteří mu vykouzlili úsměv na tváři. Byl pyšný i na stálice, a to konkrétně na Rona, jenž efektivně pokryl oblast brankoviště po celou dobu jejich zápasů, i Ginny, která proměnila téměř každou svou střelu v body. Harry se osobně zúčastnil jen velmi mála, neb víceméně pozoroval, hodnotil a vymýšlel strategie, jež by mohli použít v prvním zápase s Havraspárem, který se nezadržitelně blížil. Kdyby byl celý školní rok jenom o famfrpálu, Harry by si ani v nejmenším nestěžoval. Ten sport miloval celou svou duší, a ta se nyní šťastně třepotala a létala každým kouskem jeho těla. Euforie jej zcela ochromila a nebyl schopen díky ní zahodit vyčerpaný úsměv.

„Díky vám všem," řekl, když spatřil, že někteří hráči již opouští šatnu. „Před dalším tréninkem budete dostatečně dlouho upozorněni. Teď si pořádně odpočiňte. Ještě jednou díky!"

Ginny ho obdařila šťastným úsměvem a společně s druhou střelkyní, Laurou Coolerovou, se vydala napřed, protože Harryho neustále obletoval Ron a vyprávěl mu, co by bylo dobré udělat a jak létat. Pomyslel si, že naštěstí není jeho přítel jako McLaggen a otřásl se, než ho jemně, přesto pevně, odkázal k tichosti. Byl sice rád, že vybral se svou sestrou adekvátní tým, ale taktiku hodlal vymyslet sám.

O něco později už se ve společenské místnosti hrbil nad svazky knih a roličkami pergamenu, na něž v tichosti psal domácí úkoly a sem tam pohladil Ginny po stehně. Chtělo se mu spát, ale netoužil všechno nechat na neděli. I tak nebude mít příliš možností na nějakou zábavu, spíš domácími úlohami stráví aspoň dopoledne, ale i to bylo lepší než hůlkou do oka. Protáhl se, podal Hermioně svou esej o přeměňování fretek (stále je ještě procvičovali) a ta mu ho začala blahosklonně kontrolovat. Hned poté sáhl pro čistý pergamen a s povzdechem se podíval na zadání od Snapea: Popište, proč by vám byla zakopávací kletba k ničemu proti upírovi. Zaúpěl - patnáct palců! Namočil brk do lahvičky s inkoustem a zarazil se. Ta černá barva mu v hlavě rozvířila plejádu obrazů a dojmů.

Jako kdyby nestačilo, že už i tak se čas od času jeho myslí provlněl černý hábit, jehož majitel mu byl více než známý. Kousl se do vnitřku tváře a pokoušel se vymazat myšlenku na to, jak se jeho prsty dotýkaly těch Snapeových o chvilku déle, než bylo vhodné. Nebo se mu to přeci jen zdálo? Těžko říct. Povzdychl si zrovna v momentě, kdy uslyšel zahoukání a zvedl pohled od pergamenu, na němž ho trápil nedopsaný sloh. Otočil se právě včas, aby hlavu opět rychle sklonil, jinak by ho sova v tmavě hnědém peří pořádně rozcuchala svými mohutnými křídly. Posadila se na stůl před něj a upustila ruličku pergamenu, jíž se Harry ihned chopil. Ovšem to, co se uvnitř dočetl, rozhodně nezvedlo jeho náladu, ba naopak ji uvrhlo do hlubin nekonečné temnoty onyxových očí, na něž se celou dobu marně a nechápavě snažil nemyslet. Sotva si všiml, že sova upustila stejný svitek i před Ginny, než se s tlumeným zahoukáním zdvihla, pokoušejíc se dívku klovnout do prstů.

„Zmiz," zavrčela a pohlédla dovnitř na precizní písmo, které tak často vídali všichni nebelvírští studenti na svých domácích úkolech poté, co jim je Snape vracel. „No jo, tak to už se nedivím, že mě chtěla klovnout. Je stejně nerudná jako její majitel."