Dark Angel [Taekook]

2.

Stál jsem před rozpadlým kostelem. Vypadal na to, že je dokonce starší než já. Myslel jsem, že tu nikoho nenajdu, protože když jsem se odhodlal vstoupit, zjistil jsem, že je to horší než venku. Stěny se rozpadaly,  na oknech byla přitlučená dřevěná prkna a lavice sotva stály. Po chvilce procházení jsem to chtěl vzdát, ale to bych nesměl narazit na zvláštní znak na zemi. Tento znak zdobil taktéž mou mapu.
Klekl jsem si a rukou přejel po znaku, který vypadal jako otevřené okno nebo dveře. Nesmírně jsem se vylekal, když znak začal pod mým dotykem zářit. Podlaha se nadzvedla a mne se naskytl pohled na rudě zdobené schody. Neváhal jsem a po schodech sešel. Za schody, tu byla tmavá chodba ukončená obrovskými, zlatem zdobenými dveřmi. Pomalu jsem se ke dveřím přiblížil. Už jsem je chtěl otevřít, ale zastavila mne cizí ruka. Někdo mě pevně stiskl, čím zapříčinil mé obranné syknutí. ,,Číslo." řekl ten upír. Ale já tam jen blbě zírajíc na toho upíra stál dál a nic neříkal.
,,Ježíš ty jsi nový mládě, no tak to jsi měl říct rovnou. Tak pojď se mnou musí ti udělit číslo." Jen jsem přikývl na odpověď. Otevřel dveře a kdyby mě nevláčel asi bych zase zůstal stát jako kůly přidután. Stěny sahaly hrozně vysoko. Byly černé zlatě zdoběné. Na stropě se vyjímaly přenádherné fresky zobrazující upíří život. Jediná světlejší barva byla na červeném koberci.
Upír mě vedl k obrovskému dvojschodí. Já se ale stále rozhlížel kolem sebe. Bylo tu mnoho upírů. Někteří to tu čistili, nebo tu něco zapisovali, někteří jen pobíhali z jedněch dveří do druhých. Dokonce jsem s některými navázal i oční kontakt. Ten jsem se snažil přerušit až do této doby, než jsme dorazily k dalším dveřím.