Dark Angel [Taekook]

30.

Jungkokův pohled
Asi jsem zapomněl, jak se dýchá.
,,Pomatuj si, že každá slza,kterou jsi mě viděl uronit, byla tvou zásluhou."
Z jeho chraplavého hlasu se mi podlamovala kolena.
Podíval se mi do očí a pak si mě stáhl do objetí. Objetí jsem mu rozklepaně oplatil.

Dopadl jsem do rakve a přemýšlel co se právě stalo. On má nade mnou takovou moc. Vždycky ,když je u mě mám pocit, jakoby mě trefil blesk.

,,Agh!" Vykřikl černovkásek. Vysel  zpoután v tmavé místnosti, jen z kusem hadru kolem pasu. Muž k němu přistoupil blíž a znova ho uhodil. Černovlásek se snažil za každou cenu přežít.,,Já z tebe tu moc dostanu i kdybych tě měl mlátit až do smrti." Řekl muž praštil ho do hrudi.
,,Nikdy jí ze mě nedostaneš. Když zemřu vypaří se." Muž se jen jeho odpovědi zasmál.,,Uvidíme co budeš říkat až sem přijde ta tvoje kurva."
,,Ne, on ví že pro mě nemá chodit."
Argumentoval chlapec.,,To jsi opravdu tak naivní? Záleží mu na tobě, chcípl by za tebe, to je jasný, že sem přijde.
Navíc už je na cestě sem."
,,Ne ty zrůdo! Ani se ho nedotkneš! "

,,Jungkooku dělej nestíháš. " budil mne Jimin.
Zase jen sen.
Moment ten kluk... měl černé vlasy jako Taehyung. Temný hlas přesně jako on. Tělo se mu podobalo i když ten ve snu ho měl povychrtlé. Dnes mám opět nad čím přemýšlet. Hlavně musím doufat, že se ten sen nevyplní.

Jakmile jsem byl s hygienou hotov vyšel jsem z pokoje.
Protože jsem nestíhal zrychlil jsem tempo. Musel jsem se ale zastavit

Hlavní dveře se rozletěly. Byl v nich upír co držel blonďatého chlapce v náručí. Hned se kolem nich udělal hlouček. Mě to taky nemohlo ujít. Prodral jsem se až dopředu, abych získal co nejvíc informací.
,,Napadli nás, je jich víc a víc."
Promluvil upír a i s druhým upírem se svalil na zem.
Znal jsem je. Byli to upíři z Hobiho uddílu. To znamená.... že Hobi tam pořád ještě je.

Musím mu jít na pomoc! Proběhl jsem kolem hloučku a aniž by si mě všimli jsem vytřelil ven ze sídla.
Proběhl  jsem kostelními dveřmi.
Kde by mohl být? Jediné co mě napadlo byl les, který jsem moc dobře znal. Žil jsem tam stodvacet let a znal jsem tam každý kámen a větvičku, co se kde válela.

Běžel jsem co nejrychleji jsem mohl. Musel jsem běžet přes město. Kdybych ho obcházel mohlo by být pozdě.
,,Pardon!"
Shodil jsem polovinu stánků, které na náměstí byly.
Ignoroval jsem ty zmatené pohledy a lidi co na mě pokřikovali.
,,Hej stůj!"
Policie no to mi scházelo. Policejní auto se za mnou rozjelo a já běžel co nejrychleji. Auto bylo samozdřejmě rychlejší.
Auto se nevešlo na cestu, vyhraněnou pro chodce a kola. Tak jsem toho využil. Nejspíš bych jim zdrhnul, kdyby neměli motorky. Už mě dojíždeli a já sotva popadal dech.

Měl jsem štěstí když se mi před očima objevila ulička.
,,Sakra!"
Ta ulička byla slepá! Uličku ukončovala zeď.,,Otočte se a ruce dejte nad hlavu!"
Nezbývalo mi nic jiného než...... přelézt stěnu.
,,Jak to udělal." Ozvalo se z druhé strany. Pousmál jsem se a běžel dál.
Už na mě vykukoval les.
,,Snad není pozdě."

Vzpomínám si když jsi ještě byl neviný upír.

Nechci nic říkat, ale blížíme se k central parku. (Kdo viděl Ready Player one, tak to pochopí)

❤❤